„Čím se trápíte, Leyli? Jste hezká. Máte tři pěkné děti. Bamby, Alphu, Tidiana. Všechno jste zvládla.“ „Já že jsem to zvládla? To všechno je jenom zdání. Vítr. Ne, ne, my netvoříme hezkou rodinu. Chybí nám to podstatné. Je to prokletí. Jsem špatná matka. Mé tři děti jsou odsouzené. A mou jedinou nadějí zůstává, že jedno z nich, aspoň jedno z nich unikne prokletí.“ Zavřela oči. Znovu se zeptal: „Kdo to prokletí vypustil?“ Za zavřenými okenicemi víček se zablýskalo. „Vy. Já. Celá země. Nikdo není v tomhle případu nevinný.“
