Po uzavření náboženského smíru mezi katolíky a utrakvisty v roce 1485 zažila Kutná Hora stříbrnou horečku. Měla dvacet tisíc obyvatel, byla druhým největším městem v Čechách, důl Osel dosáhl hloubky 600 metrů a byl nejhlubší na světě. Stříbrná řeka odtékala do mincovny Vlašského dvora a z ní pohádkově bohatli kutnohorští měšťané i královští úředníci, zatímco havíři se ocitali ve stále větší bídě a vedlo to i ke známým krvavým vzpourám. Kutnohorští patricijové půjčovali závratné sumy králům a knížatům, zvali do města umělce a chtěli mít větší kostel, než je v Praze nebo v Budíně, ale nechtěli na něj vynaložit tolik peněz. Chrám sv. Barbory zůstal po léta staveništěm. Michal z Vrchovišť, pán stříbrného jednorožce a královský hofmistr, měl od jinošských let sen o dostavěné Svaté Barboře a obětoval své jmění i úřad, aby ho naplnil. Pozval kamenického mistra Matěje Rejska a získal tím nejlepšího přítele. Chrám od těch dob je stavitelský skvost města.