Má je moje máma, která v listopadu 1989 vyráží s břichem do průvodu a věří, že z toho neporodí. Má je můj táta, až do porodu ramínek přesvědčený, že budu kluk. A mám je i já, když se těším, že porevoluční svět bude stejně all inclusive jako děloha mé matky. Skončím asi tak spokojená jako řidič sanitky, co nás vezla v ranní špičce. V éře neomezených možností totiž hrozí hlavně neomezené zklamání – jde to ale brát sportovně, i když jste nesportovní typ!
