✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Výhodné ceny ✅ Bezpečný nákup
Viac o knihe Víly Nevíly: V lesích za roklinkou (Kiki Thorpe) - Séria Víly Nevíly (CZ)
Jaké tajemství Země Nezemě ještě skrývá?
Dobrodružství začíná vírou. Ale jen přátelství je dovede zpátky domů. Linda sní o tom, že dokáže mluvit se zvířaty. Katka touží po dobrodružství a vzrušení. Mia zbožňuje šaty, růže a vůbec všechno krásné. Gábi věří na víly víc než kdokoli jiný. Linda nebyla v lesích Země Nezemě ještě nikdy sama. Nejdříve se jí zdá, že zaslechla rozhovor králíka s liškou. Potom narazí na podzemní úkryt. Jsou naše čtyři kamarádky opravdu jediné děti v Zemi Nezemi? O autorce Kiki Thorpeová strávila většinu dětství čtením a sněním o vílách a jejich hledáním v idažských lesích – ideální trénink pro psaní dětských knih! Je autorkou několika knih pro mladé čtenáře včetně bestselleru New York Times „Mrknutím oka“, první knihy ze série Víly Nevíly. Žije v San Francisku s manželem Gregem a jejich dvěma dětmi. V lesích za roklinkou Pro čtenáře na základní škole J. B. Hancockové, kterým chyběly chlapecké postavy - K. T. Pro Jima Christyho, mého úžasného tátu - J. C. Země Nezemě Daleko od světa, který známe, ve vzdálených mořích snů, leží ostrov jménem Země Nezemě. Je to místo plné kouzel, místo, kde zpívají mořské panny, kde skotačí víly a kde děti nikdy nevyrostou. Každý den se tu odehrávají nová dobrodružství a možné je tu úplně cokoliv. Jsou dvě možnosti, jak dojít do Země Nezemě. Jedna je, že najdete ostrov sami. Druhá, že si najde on vás. Abyste našli Zemi Nezemi sami, chce to hodně štěstí a taky špetku kouzelného vílího prachu. A i tehdy ostrov najdete, jen když on sám chce, abyste ho našli. Vždycky po nějaké době připluje Země Nezemě blízko k našemu světu... tak blízko, že můžeme zaslechnout vílí smích. A vždycky po delší době Země Nezemě otevře své brány pár vyvoleným. Věříte-li z hloubi srdce v kouzla a víly, může se zdánlivě nemožné proměnit ve skutečnost. Když najednou zaslechnete cinkání zvonků anebo ucítíte mořský vánek, i když široko daleko žádné moře není, dávejte dobrý pozor. Země Nezemě je možná blízko. A můžete se v ní ocitnout mrknutím oka. Jednoho dne se do Země Nezemě přesně takhle dostaly čtyři vyvolené dívky. Toto je jejich příběh. 1. kapitola Od té chvíle, kdy naše čtyři kamarádky – Linda Vašáková, Katka Markvartová, Mia Wimmerová a její malá sestřička Gábi – objevily tajný průchod do Země Nezemě, ukrýval v sobě každý den příslib nového dobrodružství. Ráno se dívky probouzely s pocitem, že jsou ty nejšťastnější bytosti na světě. Aspoň tedy... většinou. „Lindo!“ Linda Vašáková otevřela oči. Volal ji matčin hlas. Natáhla ruku a šátrala kolem sebe po brýlích. Nahmátla noční stolek, kde je vždycky nechávala. Ale brýle tam nebyly. „Lindo!“ zavolala znovu její maminka. „Tak pojď dolů!“ Linda se posadila na posteli. Bez brýlí bylo všechno kolem rozmazané. Kde je jen mohla nechat? Jak tak tápala po pokojíčku, o něco si pořádně narazila palec u nohy. „Au!“ zaskučela Linda. Mrkáním zahnala slzy bolesti, po jedné noze doskákala k prádelníku a přejela po něm rukou. Ale ani tam její brýle nebyly. Vtom se otevřely dveře. „Ty mě neslyšíš?“ vyštěkla na ni matka. „Už tě volám nejmíň pět minut.“ Zamračila se: „Kde máš brýle?“ „Nevím.“ Linda se bezradně rozhlížela kolem sebe. „Někde.“ „Snad jsi neztratila další?“ řekla maminka s povzdechem. „Budeš si muset vzít ty náhradní.“ Teď se pro změnu zakabonila Linda. Nesnášela své náhradní brýle. Už ty nové, velké hranaté brýle byly dost tragické. Ale ty náhradní byly navíc rozbité a vyspravené lepicí páskou. Podle Lindina názoru vypadaly prostě blbě. „Až budeš hotová, přijď dolů. Ráda bych ti něco ukázala,“ řekla maminka a odešla. Linda našla staré brýle v zásuvce psacího stolu. Proč se nemůžou ztratit tyhle? pomyslela si. Oblékla se a sešla ze schodů. Maminka stála v kuchyni s rukama založenýma na prsou. „Podívej se z okna,“ vybídla Lindu. Linda ji poslechla. „Ale ne!“ vykřikla. Všechny popelnice se smíšeným i tříděným odpadem před domem byly povalené. Pytle byly roztrhané a odpadky rozházené po celém dvorku. Většina jich byla rozsypaná po chodníku. „Co se tam stalo?“ nechápala Linda. „Do odpadků se musela dostat nějaká zvířata,“ odpověděla paní Vašáková. „Zřejmě mývalové. Nenechala jsi večer venku misky, Lindo?“ Měla na mysli Lindiny psí misky. V létě každé ráno Linda naplnila dvě velké misky psím krmivem a vodou a nechávala je stát na chodníku před domem pro všechny hladové a žíznivé pejsky, kteří půjdou kolem. Linda psa neměla, ale toužila se skamarádit se všemi domácími mazlíčky z celé čtvrti. Ráda pomáhala svým chlupatým přátelům, jak to jen šlo. Lindini rodiče její lásku ke zvířatům nesdíleli. Jelikož vlastní zvíře domů nechtěli, Lindiny misky jim nevadily. Pravidlo však znělo, že je musí každý večer uklidit domů. A to ona včera večer udělala, nebo ne? Linda se naklonila blíž k oknu. Když si stoupla na Zoubka, dohlédla až na zápraží. Na spodním schodu stály dvě kovové misky – přesně tam, kam je položila. „Mrzí mě to, mami,“ řekla Linda. „Asi jsem zapomněla.“ Její maminka si povzdychla. „Zlatíčko, je to od tebe moc hezké, že chceš pomáhat pejskům v okolí. Ale říkala jsem ti, že psí krmivo může přitahovat i jiná zvířata, taková, která tu nechceme. A tohle je výsledek. Nemůžeme tam ty odpadky nechat.“ „Já to uklidím,“ řekla Linda. „Je to moje chyba. Jen mi prosím nezakazuj ty misky.“ Maminka nad tím chvíli přemýšlela a potom přikývla. „Tak dobře. Ale musíš to uklidit hned po snídani. Dopoledne máš hodinu plavání.“ „Plavání!“ zavrčela Linda. To bylo snad ještě horší než uklízet odpadky. Každé léto ji maminka zapisovala do kurzů plavání v městském bazénu, i když ji Linda úpěnlivě prosila, ať to nedělá. „Ale já mám jít dnes dopoledne k Mie,“ zaprotestovala. „K Mie můžeš jít odpoledne,“ rozhodla maminka. „Stejně jsi tam v jednom kuse. Co tam vůbec celý den děláte? Vždycky se vrátíš s listím ve vlasech a botami od písku, jako byste cestovaly po Africe.“ Ne po Africe. Po Zemi Nezemi, pomyslela si Linda. Navenek jen pokrčila rameny a řekla: „Prostě si, no vždyť víš, hrajeme.“ Maminka se usmála a rozcuchala Lindě vlasy. „Tak dobře. Pospěš si a nasnídej se. K bazénu musíme vyjet před devátou.“ Po snídani vyrazila Linda na dvorek vyzbrojená dvěma velkými pytli na odpadky a párem gumových rukavic na mytí nádobí. Rozhlédla se po tom hrozném nepořádku. Přední dvorek Vašákových nebyl veliký – jen menší oplocený dvorek před řadovým domkem. Teď však byla celá jeho plocha rovnoměrně pokrytá kávovou sedlinou, slupkami od brambor, plastovými sáčky, skořápkami od vajec, zmuchlanými papírovými ručníky, použitými kapesníky a plesnivými zbytky jídel. A další odpadky byly roztroušené po celé délce chodníku. Linda nakrčila nos. Ráda by našla zvířata, která tohle provedla. Dala by jim co proto! Linda si povzdychla, otevřela první pytel na odpadky a dala se do práce. Rukou se otřela o slizký košťál od salátu. Z krabice od mléka jí vyteklo na džíny pár kapek páchnoucí tekutiny. „Fuj! Fujtajbl!“ Linda zadržela dech a pokračovala. Při práci si představovala, že už je ve Hvězdné roklince. Oč krásněji jí bylo tam! Mohla se projíždět na hřbetě laně. Nebo mohla pomáhat vílám pastýřkám houfovat motýly. Anebo se dívat, jak její kamarádka zvířátková víla Fauna pečuje o novorozenou lištičku. Linda dotáhla plné odpadkové pytle do popelnic právě ve chvíli, kdy maminka vyšla před dům. „Je čas jít!“ oznámila Lindě. Následovala příšerná hodina plavání. Jako vždycky bylo v bazénu moc lidí a voda byla moc studená. Instruktor Lindu jako vždycky nutil strkat hlavu pod vodu. Linda vynikala ve stylu čubička, ale kdykoliv potopila hlavu, dostala strach a přestala plavat. Příliš nepomáhalo ani to, že všechny ostatní děti z kurzu klouzaly pod vodu lehce jako ryby. Když hodina končila, Lindě bylo trapně, chladno a bídně. Domů se dostala až skoro v jedenáct hodin. Přestože dům Mii a Gábi stál jen na konci bloku, Linda nechtěla ztratit ani vteřinu. Běžela, co jí nohy stačily, a dorazila k nim úplně bez dechu. Ostatní kamarádky byly v obýváku. Na zemi byly rozložené polštáře a ony stály každá na jednom. Linda pochopila, že hrají „Dravé želvy“, hru, kterou vymyslela Gábi. Cílem bylo přeskakovat z jednoho polštáře na druhý a vyhnout se tak dravým želvám ve „vodě“ – na zemi. Gábi tu hru milovala, zato starší holky ji hrály, jen když byly znuděné k smrti. „No konečně!“ vykřikla Katka, jakmile Lindu spatřila. „Čekáme na tebe celou věčnost!“ dodala Mia. „Mio! Spadla jsi z polštáře!“ zvolala Gábi. „Dravé želvy tě dostaly!“ „No a?“ řekla Mia a nakopla polštářek. „Hra skončila.“ Dala si obě ruce v bok: „Kde jsi byla?“ zpovídala Lindu. „Já... no, já...“ zakoktala se Linda. „A proč máš mokré vlasy?“ zjišťovala Gábi. „To jsi snad vylezla ze sprchy?“ pokračovala Katka. „Neříkej, že jsi zaspala!“ vykřikla Mia. Lindě se najednou udělalo hrozně smutno. Už se na ni zlobí i její nejlepší kamarádky. „Nezaspala jsem!“ zakvílela. „Měla jsem hodinu plavání. A předtím jsem musela posbírat všechny odpadky–“ „To je fuk,“ mávla Katka netrpělivě rukou. „Hlavně, že jsi tady. Můžeme jít do Země Nezemě.“ Poslední dvě slova pronesla šeptem. „Tak jo,“ těšila se Gábi. „Pospěšte si!“ Lindě se hned zlepšila nálada, když vyběhly po schodech nahoru do Gábiina pokojíčku, kde se za dveřmi od skříně ukrýval tajný průchod. Navštívit Zemi Nezemi bylo jako rozbalovat dárek. Vždycky na vás čekalo nějaké dobrodružství. Překvapení spočívalo v tom, co to bude dnes. Odteď už bude všechno fajn, říkala si ještě Linda, když vstupovala do skříně. Jakmile budeme ve Hvězdné roklince, hned se všechno zlepší. 2. kapitola Toho rána v Hvězdné roklince, na vyvýšené větvi stromu Domova, se víla Prila probudila trhnutím. Rozhlédla se po svém pokojíčku. Něco ji probudilo. Co to jen mohlo být? Vtom to uslyšela. Chroupy, chroupy, chroup. Zdálo se, jako by ty zvuky vycházely z její skříňky. Prila vstala z postele a po špičkách přešla pokojíček. Její skříňku tvořil drobný koutek ve zdi překrytý javorovým listem. Stoupla si k němu a naslouchala. Nebylo pochyb. Uvnitř něco bylo. Zatajila dech a odhrnula list. „Ááá!“ vykřikla. Uprostřed skříně seděla vypasená zelená housenka a chroupala její oblíbené šaty z okvětních plátků růží. „Kšá!“ zaječela Prila. „Zmiz odtud!“ Ale housenka se ani nehnula. Prila po ní hodila trepku. Housenka jí nevěnovala pozornost. Dokousala svou díru v šatech a pustila se do sukýnky z tulipánu. „Tak přestaň!“ vykřikla Prila a hodila po ní druhou trepku. „Prilo? Není ti nic?“ ozval se od vstupních dveří hlas Beck. Prila se rozběhla ke dveřím, aby ji pustila dovnitř. Beck byla zvířátková víla. Třeba by jí mohla pomoct. „No ne!“ podivila se Beck, když uviděla housenku. „Jakpak se sem dostala?“ „Musela jsem nechat otevřené okno – hej, nech toho!“ ječela Prila na housenku, která si právě pochutnávala na šatech z kopretiny. „Pssst! Ne tak nahlas,“ napomenula ji Beck. „Housenky nemají rády hluk.“ „Ale vždyť mi požírá šaty!“ „No, asi má hlad,“ odpověděla Beck. „Copak nevidíš, že se právě chystá zakuklit? Proto je taky tak tlustá. Potřebuje teď hodně potravy. Že ano, holka?“ podrbala housenku na zádech. Prila se zamračila. Myslela si, že jí Prila trošku víc pomůže. „Budu muset poprosit víly švadlenky, aby mi všechno opravily,“ posteskla si. „Dneska toho moc neudělají,“ odvětila Beck. „Je přece Velký den her!“ „Ale ne!“ zvolala Prila. Jak na to mohla zapomenout? Velký den her byla vzácná a radostná událost. Víly všech možných talentů soutěžily v předvádění svých dovedností. Konaly se žabí dostihy zvířátkových víl a překážková dráha pro nejrychlejší letce. Vodní víly pořádaly závody listových loděk na bystřinách potůčku Živobylu. Víly švadlenky vyráběly fantastické klobouky, víly pekařky kouzlily propracované dorty. Všichni zobali semínka máku a popíjeli punč z lesních plodů a nakonec na všechny čekala velikánská pečená sladká brambora. Všechny víly si na ten den oblékaly své nejkrásnější květinové šaty. Ale ty, které měla Prila nejradši, teď byly prožrané od housenky! Jakmile Beck přemluvila obtloustlého tvora, aby se odšinul pryč, Prila se vrátila ke své skříňce. Vetřelec jí okousal všechno až na jedny zvadlé makové šatičky schované až vzadu. Prila ty šaty neměla nikdy ráda. Rukávy byly příliš těsné a okvětní lístky zplihlé. Ale pro dnešek jí budou muset stačit. Když se Prila dostala do čajovny na snídani, už se připozdívalo. Její oblíbené medové houstičky byly fuč, stejně jako prakticky všechno ostatní. Normálně by toho víly pekařky připravily víc. Ale Prila věděla, že dnes mají plné ruce práce s dortíky na Velký den her. Právě když se natahovala k poslednímu vdolečku, znenadání se objevila čísi ruka a bleskově se ho zmocnila. Prila se otočila a uviděla Vidiu, vílu s talentem na rychlé létání. „Vidio!“ zvolala Prila. „Ten jsem si chtěla vzít já!“ „Ale bylas trošku pomalá, že ano?“ odpověděla Vidia. „Kdo dřív přijde, ten dřív mele, jak se říká.“ „Ale ty toho máš k jídlu spoustu.“ Prila ukázala na Vidiin talíř, který byl vrchovatě naložený dobrotami. „Ano, ale já potřebuju pořádnou snídani,“ řekla Vidia. „Já totiž dneska soutěžím. Pochybuju, že totéž můžeš říct i ty.“ Prila cítila, jak jí rudnou tváře. Vidia měla pravdu. Ona se Velkého dne her neúčastnila. Vždycky spolu soupeřily víly stejného talentu, ale talent jako Prila žádná jiná víla neměla. Prila dovedla cestovat na pevninu – do světa lidí – mrknutím oka a mohla navštěvovat děti, ať byly kdekoli. Byla na svůj talent pyšná, protože udržoval dětskou víru ve víly – a to zase zachovávalo při životě vílí magii. Ale byly dny, jako třeba dnes, kdy si Prila přála mít nějaký obyčejnější talent. „No, tak já už letím vyhrát závod,“ prohodila Vidia. „Hezkou zábavu mezi diváky.“ Zamávala špičatými křídly a byla ta tam. Její poznámka Prilu píchla u srdce. Posadila se ke stolu. Byl tu horký čaj, aspoň něco. Nalila si plný šálek a povzdychla si. To je ale děsné ráno. Ale snad to znamená, že horší už to dneska být nemůže, řekla si a usrkla si ze šálku. „Au!“ sykla Prila. Právě si spálila jazyk. * Po čaji Prila odletěla k potůčku Živobylu. Všude na jeho březích se víly chystaly na sportovní hry. Zvířátkové víly si osedlávaly žáby. O kousek dál po proudu vodní víly napínaly plachty z lístků. Na druhém břehu se víly zahradnice zahřívaly na svůj hod mrkví. Čím víc se Prila dívala na ty horečné přípravy, tím osamělejší se cítila. Asi si vyrazím mrknout, rozhodla se. Když jí bylo smutno, nic jí nezlepšilo náladu tolik jako návštěva u dětí. Prila si našla klidné místečko v zátočině mezi dvěma stromovými kořeny nedaleko od žab. Posadila se a urovnala si zvadlé makové šaty. Pak mrkla. V jediném okamžiku Hvězdná roklinka zmizela. Prila se vznášela ve velikém, bílém domě. Venku na trávě dováděly čtyři děti v plavkách a vzájemně se kropily zahradní hadicí. Prila se vydala za nimi. „Zatleskej, kdo věříš ve víly!“ zvolala. Ale nikdo nezatleskal. Ani si jí nevšimly. Měly plné ruce práce s běháním a smíchem. Jedna dívenka se zmocnila hadice a namířila ji na své kamarády. Křičeli radostí, když je postříkala studená voda. Prila to zkusila ještě jednou. Zakroužila kolem nich a pronesla: „Zatleskej, kdo –“ Než stihla formulku dopovědět, srazil ji mohutný proud vody na zem. Prila zalapala po dechu, otevřela oči a ocitla se zpátky ve Hvězdné roklince. Křídla jí nějakým zázrakem zůstala suchá. Jinak byla ale promáčená od hlavy až k patě a třásla se po celém těle. Nebylo to však zimou – ale tím trapasem. Ty děti se na ni ani nepodívaly! Měla jsem jen smůlu, pomyslela si. Příští mrknutí dopadne určitě líp. Prila se osušila květem pampelišky a pak znovu mrkla. Tentokrát se ocitla na rozlehlém zeleném trávníku. Přímo k ní se hnala skupinka dětí. Prila se usmála a chystala se je přivítat. Než ale stihla něco říct, minuly ji bez jediného pohledu. Pak uslyšela ránu. Najednou spatřila fotbalový míč, jak se řítí vzduchem přímo na ni! Prila mrkla a otevřela oči zpátky mezi kořeny stromů. Srdce jí tlouklo jako splašené. Měla na sebe vztek. Dvakrát mrkla – a dvakrát marně. Měla bych toho nechat, řekla si. Ale nato se jí udělalo ještě smutněji. Její specialita byla navštěvovat děti – a přesně to taky udělá! Prila si nebyla vždycky úplně jistá, koho svým mrknutím navštíví. Většinou jí to vyhovovalo – aspoň poznala víc dětí. Ale teď se pokusila soustředit. „Ať je to tentokrát jen jedno dítě,“ přála si. „Jen jeden chlapec nebo dívka.“ Prila mrkla. Ocitla se v nějakém hnědém pokoji. Měl hnědé závěsy, hnědý koberec a hnědou pohovku. Na zemi ležel s bradou v dlaních malý chlapec. Díval se na televizi. Prila doletěla k němu. „Zatleskej, kdo věříš ve víly!“ řekla slavnostně. Chlapec byl tak zabraný do pořadu, že ani nezvedl hlavu. Prila se mu postavila přímo před nos. Chlapec zamával rukou, jako by odháněl mouchu. Jeho oči se vůbec neodlepily od obrazovky. Prile vyskočily v očích slzy vzteku a zklamání. Začala létat před chlapcem v divokých kruzích. „Hej!“ křičela. „Hej! Vidíš mě?“ Prila mávala rukama jako o život. Vyplázla na něj jazyk. Udělala ve vzduchu přemet. Konečně se jí podařilo upoutat chlapcovu pozornost. Oči se mu rozšířily a pusa vytvarovala do velkého O. Prila se zazubila. Konečně! „Zatleskej, kdo věříš –“ „Pozooor!“ zaječel znenadání nějaký hlas. Prila sebou překvapeně trhla. Ale nebyl to ten chlapec, kdo křičel. Výkřik přicházel odněkud z dálky, ze Země Nezemě. Něco se dělo. Prila se v mžiku ocitla zpátky v Hvězdné roklince. To, co uviděla před sebou, byl čirý zmatek. Po břehu potůčku Živobylu se potácel obr. Prila byla myslí pořád ještě u toho chlapce, a tak jí chvíli trvalo, než poznala Lindu. Žáby se úplně splašily, hopsaly sem tam po březích, zatímco se je vílí jezdkyně snažily chytit. Taky Linda se pokoušela žáby chytat. Jenže to vypadalo, že dělá všude jen ještě větší zmatky. „Nebojte, už ho mám!“ křičela Linda v patách vyděšenému žabákovi. „Lindo, ne!“ volala jedna z víl. Ale Linda byla tím honem tak zaujatá, že ji ani neslyšela. Když se Prila vracela ze svých mrknutí, bývala vždycky trochu zmatená a nedovedla rychle reagovat. Teprve když byla Linda skoro nad ní, Prila si uvědomila, že se na ni lidská dívka chystá šlápnout. „Stůj, Lindo! STŮJ! STŮJ!“ ječela Prila. Linda prudce zabrzdila. Její noha se zarazila pár centimetrů nad Prilou. Na Lindině tváři se objevil výraz naprostého zděšení. „Prokrindapána!“ vyjekla. „Já jsem tě neviděla. Je mi to líto, Prilo! Moc se ti omlouvám!“ Nechat se málem zašlápnout, to už byla poslední kapka. Pohár mizerné nálady rázem přetekl a Prila zaječela z plných plic: „Lindo, ty jsi ten nejnemotornější Nemotora, co kdy po světě chodil!“ Linda vypadala omráčeně. Po chvíli se otočila a klopýtavým krokem se vydala pryč. Prila svých slov okamžitě litovala. „Lindo –“ zavolala ještě. Ale bylo pozdě. Linda už byla ta tam. 3. kapitola Linda seděla o samotě pod rozložitou korunou převislé vrby. Za celé to hrozné ráno se ještě nerozplakala, ale teď se jí po tvářích koulely slzy. Všechno bylo špatně. Její špatný den se ani v Zemi Nezemi nezlepšil. Naopak, bylo to ještě horší – a mnohem horší. Jen to pomyšlení, že málem zašlápla Prilu... Linda pevně sevřela oči. Jakkoli se snažila zapomenout, nemohla vyhnat z mysli Prilina slova: „Jsi ten nejnemotornější Nemotora, co kdy po světě chodil!“ Všude kolem vrby slyšela vílí smích. Za normálních okolností Linda ten zvonivý zvuk milovala, ale dnes měla chuť se při něm propadnout do země. Proč se jí ještě smějí? Všichni v celé Hvězdné roklince už se zřejmě dověděli, co se stalo. Všichni si nejspíš povídají o tom, jaký jsem veliký, hloupý Nemotora, trápila se Linda. Linda vstala. Nemohla tady zůstat. Nebyla si ani jistá, že se svým vílím kamarádkám bude moci ještě někdy podívat do očí. Ale kam teď půjde? Vrbový pokojíček byl místem, kde dívky tehdy strávily svou první noc ve Hvězdné roklince. Teď se používal většinou jako skladiště. Byly tu kopretinové řetězy, které vyrobila Mia spolu s vílami tkadlenkami, a lastury, co nasbírala Gábi na březích Země Nezemě. Pak si Linda všimla, že na kolíčku v kmeni stromu je zavěšený její postroj pro laň. Zvířátková víla Fauna jí ho dala po jedné zvláště vydařené projížďce na lani. Najdu si laň, rozhodla se Linda. A pojedu dál a dál, dokud nebudu co nejdál odtud. Už při tom pomyšlení se začala cítit trošku líp. Linda ještě nikdy nejela na lani bez doprovodu Fauny. Vlastně nikdy ani nebyla sama ve zdejších lesích. To ji teď ale nemohlo zastavit. Popadla postroj, vykoukla z vrbového pokojíčku a rozhlédla se. Hned za vrbou vedla jelení stezka do lesů. Linda se po ní vydala. Byla to jen malá neupravená pěšinka lesním podrostem. V některých místech se úplně ztrácela, aby se o kousek dál zase objevila. Někdy si Linda ani nebyla jistá, že pokračuje po té samé stezce, nebo vůbec po nějaké. V lesích však byl klid a mír a procházka jí dělala dobře. Zahvízdal na ni nějaký ptáček a Linda jeho hvízdnutí opětovala. Přešla malý potůček, kde se v mělčinách třpytily stříbřité rybky. Linda strčila ruku do chladné vody a dívala se, jak se rozprchly, jako když do nich střelí. Po břehu hopsala malá žabka, ne větší než vlašský oříšek. Linda ji opatrně zvedla a cítila v ruce tlukot jejího malého srdíčka. Když položila žabku zpátky k vodě, měla Linda najednou pocit, že ji někdo sleduje. Pomaličku zvedla hlavu. Zpoza stromů si ji prohlížela černooká laň. Její laň! Linda vyskočila na nohy. Rychlý pohyb však laňku vylekal a ona odběhla pryč. „Počkej! Prosím, počkej!“ vykřikla Linda a rozběhla se za laní. Laň hopsala dolů z kopce. Linda jí byla v patách. Na strmém svahu však brzy ztratila rovnováhu. Klopýtla a padala níž a níž, až přistála v trnitém houští. „Auu!“ Linda se pokusila vstát. S každým pohybem se jí však trny jen zaryly hlouběji do kůže. Nemohla se hnout! Zatímco uvažovala, co bude dělat, zaslechla nějaký hlas, jak říká: „Pitomče!“ Linda se zmateně rozhlédla. Za listím ostružiníků se rýsovaly dvě červené špičaté uši. Vypadaly jako uši lišky. „Kdyby se pustili do boje medvěd a lev, lev by určitě vyhrál,“ pokračoval hlas. „To ani náhodou!“ nesouhlasil druhý hlas. „Já ti říkám, že by vyhrál medvěd.“ Linda se pootočila a zahlédla roztomilý bílý králičí ocásek. „Nevyhrál!“ „Vyhrál!“ „Nevyhrál!“ Lindou projela vlna rozechvění. Celý život si přála mluvit se zvířaty. Toužila znát jejich pocity a myšlenky. A tady se najednou objeví dvě, kterým bez potíží rozumí! To ale nic neměnilo na tom, že se nemohla hýbat. Zběsile se snažila vymanit z pichlavého houští. Trní ji škrábalo do kůže a trhalo jí šaty. Slyšela, jak se králík s liškou za stálého dohadování vzdalují. Se skřípěním zubů se Linda konečně osvobodila. Když ale došla na místo, kde byla předtím zvířata, už po nich nebylo vidu ani slechu. Linda si vztekle dupla nohou. Kam se jen mohli tak rychle podít? Začala hledat v okolí nějakou noru nebo doupě, prostě jakékoliv místo, kde by se mohlo ukrývat zvíře. Nedaleko odtud stála cesmína posetá zářivě rudými bobulemi. Ve vykotlaném kmeni měla velikou dutinu. To je přesně to útulné místečko, kde by se zvířeti mohlo líbit, pomyslela si Linda. Došla ke stromu a nahlédla dovnitř. Dutina byla větší, než očekávala. Její dno bylo kdesi v nedohlednu. „Haló?“ zkusila Linda zavolat. „Je tam někdo?“ Copak ji snad šálí zrak? Anebo někde hluboko dole skutečně vidí malé světýlko? Linda natáhla ruce co nejdál před sebe a naklonila se dál dovnitř... A najednou sjela stromem dolů jako po skluzavce! „Uf!“ hekla, když přistála v jakési zšeřelé místnosti. Jakmile si její oči trošku přivykly na tmu, zjistila, že se ocitla v malém pokojíčku. Jeho strop tvořily propletené kořeny stromů. Některé prorostly až do místnosti a někdo je chytře a zručně proměnil v nábytek. Čtyři sloupky rozložité postele tvořily kořeny tlusté jako Lindino stehno. Mezi další dva kořeny bylo zaklíněné umývadlo z obrovského želvího krunýře. Z nevelikého otvoru do něj proudila čerstvá pramenitá voda. V hliněné stěně byl vyhloubený krb. Doteď v něm žhnulo posledních pár uhlíků – to muselo být to světýlko, kterého si Linda všimla. Uprostřed pokoje stál stůl vyrobený ze starého pařezu. Obklopovaly ho houby tak veliké, že se na nich dalo sedět. Linda jednu houbovou stoličku vyzkoušela a zjistila, že je celkem pohodlná. Na stole ležely misky vyřezané z tykví. Linda do jedné nahlédla, ale byla v ní jen voda. Všechno to bylo vyrobené pro někoho, kdo byl právě tak velký jako Linda. Byl to nesmírně útulný domov, ale jako doupě lišky nebo králíka nevypadal. Linda si lámala hlavu, komu asi patří. Vtom ji napadlo něco děsivého. Co když domek patří trollovi nebo nějaké jiné zlé nestvůře? Nad hlavou zaslechla hlasy. Zdálo se, že se ozývají přímo před vchodem. Linda nechtěla, aby ji tu jen tak nachytali. Rozhlížela se po nějaké únikové cestě, ale jiný východ než stromová dutina tu nebyl. Všimla si, že pod postelí mezi slamníkem a podlahou je úzká škvíra. Linda si lehla na břicho a vmáčkla se do ní. A bylo to na poslední chvíli. Sotva vteřinu nato se do pokoje svezlo jakési chlupaté stvoření. Vstalo na nohy a stouplo si zády k Lindě. Že by to byl troll? Linda si nebyla jistá. Chlupaté to bylo jako medvěd. Ale stálo to na zadních. Linda uslyšela hluk, jak se sem stromovým vchodem svezlo několik dalších bytostí. Když vstávaly na nohy, Linda uviděla jedné z nich do tváře. Linda strnula. Nebyla to ani liška, ani medvěd, ani troll. Byl to kluk! 4. kapitola V pokoji se objevilo hned šest chlapců, oblečených ve zvířecích kožešinách. Někteří měli palice nebo meče. Jiní byli vyzbrojeni lukem a šípy – nebyly to hračky, ale skutečné, dřevěné šípy s ostrými pazourkovými hroty, jaké Linda znala jenom z knih. Ke stolu přišel chlapec se zelenýma očima. „Kdo mi sahal na misku?“ zvolal a ukázal na jednu tykev. „Já ne,“ odpověděl chlapec oblečený jako mýval. Otočil se na kudrnatého chlapce v medvědí kůži: „Byls to ty?“ „Já ne,“ odpověděl kudrnatý kluk a otočil se na chlapce s králičíma ušima místo čepice. „Byls to ty?“ A takhle pokračovali dál, až každý z chlapců řekl, že on se misky nedotknul. „No, někdo s ní hýbal,“ shrnul to zelenooký chlapec. Linda je v úžasu pozorovala zpod postele. Po celou dobu si myslela, že ona a její kamarádky jsou jedinými dětmi v Zemi Nezemi. A teď najednou zjistí, že je tu celá tlupa kluků – a navíc nejpodivnějších kluků, jaké kdy viděla! Tedy, až tohle povím Mie a Katce a Gábi! napadlo ji. „Třeba s ním hýbala krysa,“ navrhl kudrnatý chlapec v medvědí kůži. „Já tu krysu dostanu!“ odpověděl ten zelenooký. Linda se pokusila zalézt dál pod postel, aby si jí nikdo nevšiml. To ale byla chyba. Pohyb totiž upoutal pozornost chlapců. Tasili zbraně. „Vylez, kryso!“ zvolal jeden z nich. Linda sevřela oči. Byla vyřízená! „Kéž bych nikdy neodešla z Hvězdné roklinky,“ vyhrkla. „Hm, to nezní jako krysa,“ poznamenal jeden z chlapců a spustil palici k zemi. „A ani to tak nevypadá,“ řekl druhý, když nahlédnul pod postel. Chlapci dali hlavy dohromady a začali rozebírat situaci. „Říká to, že to přišlo z Hvězdné roklinky!“ „Na vílu je to strašně obrovské.“ „A není to ani tak pěkné jako víla.“ „Já vás slyším, jestli vám to nevadí,“ ozvala se Linda. Nastala chvíle překvapeného ticha. Pak chlapci pokračovali v poradě. „Myslíte, že by to mohl být pirát?“ „Na piráta je to malé.“ „A není to ani tak ošklivé jako pirát.“ Lindu už začínalo unavovat, jak o ní mluví, jako by tam nebyla. „Já nejsem pirát,“ zavolala. „Jsem jen holka.“ „Jaká holka?“ zeptal se jeden z chlapců. „Mořská panna, nebo víla?“ „Jen obyčejná holka,“ odpověděla Linda a vyškrábala se zpod postele. Chlapci se tvářili tak překvapeně, jako by jim z hliněné podlahy vyrostl mluvící tuřín. Vykulili oči jako míčky. Linda si všimla, že většina z nich není o mnoho starší než ona a zbývající vypadají ještě mladší. Najednou už neměla zdaleka takový strach. „Já jsem Linda,“ představila se. A když nikdo neodpovídal, pobídla je: „Jak se jmenujete?“ Chlapec s králičíma ušima udělal krok dopředu. „Já jsem Zoubek.“ Ukázal na vysokého, zelenookého chlapce v liščí kožešině. „To je Kecka. Ten kudrnatý je Kudrnka. A tihle dva, co od sebe nikdo nepozná, to jsou Dvojčata.“ Vtom Zoubka zatahal za rukáv malý chlapec s tchořím ocasem a ukázal na sebe. „Aha, jo,“ odkašlal si Zoubek, „a tohle je Drobek. On nemluví.“ Linda se těm legračním jménům zasmála. „A vaše pravá jména?“ zeptala se. Zoubek zvedl bradu. „Moje jméno je stejně pravé jako můj nos,“ pronesl hrdě. „Jasně,“ vyhrkla rychle Linda, protože nechtěla nikoho urazit. „Jen jsem chtěla říct, že jsem taková jména ještě neslyšela.“ „Ta nám dal Petr,“ vysvětlil Kudrnka. „Jaký Petr?“ nechápala Linda. Chlapci vypadali šokovaně. „Petr Pan, samozřejmě!“ zvolal jeden Dvojče. „On je –“ „– náš kapitán!“ dokončil druhý Dvojče. Z pyšných tváří chlapců Linda odhadovala, že si toho Petra velice váží. Uvažovala, co je to asi za kapitána – a co by si myslel o tom, že se v jeho skrýši objevila holka. Zoubek, jako by jí četl myšlenky, ji uklidnil: „Teď je pryč. Ale vrátí se na oběd. Vlastně jsme se právě chystali chytit nosorožce.“ Linda vytřeštila oči: „Vy budete mít k obědu nosorožce?“ „Jistě že ne!“ odfrkl si Kudrnka. „Nosorožci se nedají jíst. Mají děsnou chuť!“ „K obědu máme kokosové ořechy,“ vysvětlil Zoubek. „Potřebujeme nosorožce, aby praštil do stromu a srazil nám ořechy na zem. Samozřejmě,“ dodal Kecka. „Pravý nosorožec?“ Linda nosorožce ještě nikdy neviděla. Najednou si nic nepřála tolik jako vidět ho na vlastní oči. Ale co když ji chlapci s sebou nevezmou? „Já umím mluvit nosorožčí řečí, víte,“ řekla honem. Nebyla to tak úplně do puntíku pravda, ale zase to nebyla ani úplná lež. Fauna ji učila mluvit (tedy, ehm, pískat) myším jazykem. A i když všechna zvířata myší řeči nerozuměla, Linda zjistila, že i na medvěda se dá zapískat tak, že porozumí. S nosorožcem se, pravda, ještě nikdy nesetkala. Ale pokud jí bylo známo, nosorožci myší řeč plynně ovládají. Zoubek vypadal ohromeně. „No tak dobře,“ rozhodl. „To abys šla s námi.“ 5. kapitola Prila postávala v mechu na břehu potůčku Živobylu. Dole pod ní v nánosech bahna byly v plném proudu žabí dostihy. Zvířátkové víly usazené na žábách skákaly jedna přes druhou. Uháněly po trati k cílové čáře, až bláto chvístalo všude kolem. Víly na březích povzbuzovaly své přátele. Prila se však dívala jen tak napůl. Každou chvilku vyletěla výš nad vílí dav a rozhlížela se po Lindě. Před závodem si byla úplně jistá, že právě Linda si závody svých kamarádek zvířátkových víl nenechá ujít. Ale po dívce nebylo nikde ani stopy. Závěrečným nekonečným skokem se jeden ze žabáků přenesl přes cílovou čáru. Jeho jezdkyně byla tak pokrytá blátem, že zpočátku nikdo nepoznal, kdo to vlastně je. „A vítězkou je... Fauna!“ oznámila rozhodčí. Zatímco Fauna předstoupila před ostatní, aby si převzala svou cenu, Prila se znovu vznesla do vzduchu. Bude se muset podívat po Lindě někde kolem. Cestou si Prila všimla Katky a Mii, které posedávaly vedle potůčku v místě, kde se měnil v rychlou bystřinu. Sledovaly překotnou plavbu lodiček z listí v peřejích. „Kdo vede?“ zeptala se Prila, když doletěla až k nim. „Rani byla dlouho první,“ vyprávěla Mia. „Ale její lístek pak uvíznul ve vodním víru. Teď se drží v čele Mlženka a Marina.“ „Do toho, Mlženko! Do toho, Marino!“ křičela Katka, když se víly prohnaly okolo ve svých bárkách z javorových listů. „Říkala jsem si, jestli jste neviděly Lindu,“ prohodila Prila. Než ale Katka nebo Mia mohly odpovědět, přiběhla Gábi. „Vyhrála jsem cenu!“ volala. „Jakou cenu?“ nechápala Mia. „Za hod hráškem!“ vysvětlovala Gábi. „Víly zahradnice mě to nechaly zkusit.“ „Myslela jsem, že hry jsou jen pro víly,“ namítla Katka. „Říkaly, že jsem čestný vílí host. Vyhrála jsem třetí místo!“ Gábi hrdě zvedla drobounkou stužku, ne větší než okvětní plátek kopretiny. Mia a Katka se tomu zasmály. „Gábi, jsi desetkrát větší než víla,“ poznamenala Katka. „A vyhrála jsi jen třetí místo?“ „Vím, že jsem velká,“ řekla Gábi, „ale jim pomáhají kouzla.“ Pyšně se usmála a připnula si stužku k límečku. „Byla na té soutěži Linda?“ zjišťovala Prila. Gábi zavrtěla hlavou: „M-m.“ „Myslela jsem, že je na žabích dostizích,“ řekla Mia. „Odtud právě letím. Neviděla jsem ji,“ odvětila Prila. „Když se nad tím zamyslím, neviděla jsem vlastně Lindu celý den,“ řekla Katka. „Nebyla ani na obědě.“ Prila rozpačitě propletla prsty: „Obávám se, že to má něco společného se mnou.“ Vysvětlila dívkám, co se dříve toho dne stalo. „Nechtěla jsem se jí dotknout,“ říkala svým lidským kamarádkám. „Jen jsem měla strach a taky vztek. Vím, že za to nemohla. Neviděla mě.“ „Jsem si jistá, že to pochopí, když jí řekneš, jak tě to mrzí,“ uklidňovala ji Mia. „To bych právě chtěla,“ odvětila Prila. „Jenže ji nemůžu nikde najít.“ „My ti pomůžeme,“ rozhodla Katka. „Někde tu musí být.“ A tak děvčata s Prilou prošly všechna obvyklá místa. Podívaly se do stodoly, kde Linda ráda klábosila s myškami. Došly ke stromu, kam chodívala na své milované zlatavě růžové broskve, i k velkému mechovému kameni, kde ráda lehávala na zádech a pozorovala letící plameňáky. Ale nikde po ní nebylo ani vidu, ani slechu. Když míjely veliký vrbový strom, Mia se rychle přikrčila a zaběhla dovnitř. Ostatní ji následovaly. „Tady taky není,“ pronesla Mia zklamaně. „Myslíte, že se vrátila domů?“ zeptala se Gábi. Katka zavrtěla hlavou. „Nemůžu uvěřit, že by odešla, aniž by nám řekla.“ „No, v Hvězdné roklince každopádně není,“ shrnula Mia. „Kde by mohla být jinde?“ „Podívejte!“ zvolala najednou Gábi a ukázala na kmen vrby. Ostatní se podívaly, kam ukazovala. „Já tu nic nevidím,“ nechápala Katka. „Tady vždycky visí ta její provazová věc,“ vysvětlila Gábi. „Ale teď tu není.“ „Postroj. Máš pravdu!“ řekla Mia. „Musela si udělat vyjížďku na lani.“ „Sama?“ zapochybovala Katka. „Nikdy nejela bez Fauny.“ Dívky s Prilou se po sobě podívaly. „Něco tu nehraje,“ řekla nakonec Mia. „Linda dneska vůbec nebyla ve své kůži.“ „Taky jsem si toho všimla,“ přikývla Katka. „Teď si přeju, abych se jí byla zeptala, co se stalo.“ „Ale nemyslíte si, že utekla, viďte?“ strachovala se Prila. „Ne,“ konejšila ji Katka. „To se Lindě nepodobá.“ „Taková ona není,“ dodala Mia, ale její hlas zněl nejistě. „Určitě se hned vrátí,“ přesvědčovala kamarádky Katka. „Ale co kdybychom se podívaly do lesa, jen tak pro jistotu?“ 6. kapitola Linda s chlapci kráčeli v jedné řadě za sebou. Les tu vypadal hustší než ve Hvězdné roklince. Vzduch byl teplejší. Hmyz bzučel hlasitěji. Každou chvilku odněkud zapištělo nějaké nepozorované zvíře. Linda na ten zvuk vždycky nadskočila leknutím. „Jak daleko jsou ještě ti nosorožci?“ „Je to kousek,“ odpověděl jeden z chlapců. Linda si rukou otřela mokré čelo. Pomalu si začínala myslet, že si to chlapci celé vymysleli a žádní nosorožci tu nejsou. A pak znenadání vstoupili na mýtinu – a tam stál. Linda viděla spoustu obrázků nosorožců v knížkách, ale na toho skutečného ji žádný z nich nepřipravil. Byl veliký jako býk a vypadal ještě dvakrát těžší. Jeho tlustá šedivá kůže připomínala brnění. Drobné oči měl posazené nízko na vrásčité hlavě, která jako by se nakláněla dopředu pod tíhou obrovitého rohu. Lindě připadal velkolepý. Nosorožec stál uprostřed porostu drobných fialových kvítků. Oči měl zpola zavřené. Vypadal, jako kdyby dřímal. Na druhé straně mýtiny Linda spatřila vysokou kokosovou palmu. Pod jejími listy se skvěly kokosové ořechy veliké jako fotbalové míče. „Jaký máte plán?“ obrátila se Linda na chlapce. Z toho, jak se po sobě podívali, Linda pochopila, že žádný nemají. „Můžeme vykopat v zemi díru a přikrýt ji větvemi a listím,“ navrhl Kudrnka. „Až na ni nosorožec vstoupí, chytí se do pasti.“ „Taky mě to napadlo,“ dodal Kecka. „Ale to nám ke kokosům nepomůže,“ namítl jeden z Dvojčat. „A navíc –“ „– neuvidí nás, jak tu kopáme?“ dokončil druhý. „Moje řeč,“ přikývl Kecka. „Taky bychom mohli zapálit křoví,“ navrhl jeden Dvojče. „A dohnat tak nosorožce ke stromu,“ doplnil druhý. „Právě jsem se to chystal navrhnout,“ řekl Kecka. „Ale to bychom mohli spálit celý les. Včetně sebe,“ namítl Zoubek. „Já věděl, že by to nefungovalo,“ souhlasil Kecka. „A co kdybyste přiměli nosorožce, aby se za vámi rozběhl?“ napadlo Lindu. „Tak byste ho mohli dovést ke stromu, aby vám shodil kokosy.“ Chlapci měli za to, že to je velmi mazaný plán. „Kdo se hlásí?“ zeptal se Zoubek. Chvíli bylo ticho. Pak Kecka řekl: „Já hlásím Drobka.“ Drobek vypadal zaraženě. Ukázal na Kudrnku. Kudrnka pak přihlásil Kecku. Kecka přihlásil Zoubka. A Dvojčata se přihlásila navzájem. Nikomu se nechtělo jít dráždit nosorožce – dokonce ani Keckovi, který prohlásil, že ho ten plán napadl jako prvního. „Kdyby tu byl Petr, udělal by to sám,“ řekl jeden Dvojče. Všichni se shodli na tom, jaká je škoda, že tu Petr není. Nakonec prohlásil Kudrnka: „A proč to neudělá Linda? Koneckonců umí přece mluvit nosorožčí řečí.“ Všichni chlapci se otočili na Lindu. Ta začala ihned litovat své polopravdy – která, když se to vzalo kolem a kolem, byla ve skutečnosti spíš lež. Nechtěla však, aby ji její noví kamarádi měli za lhářku. A taky nechtěla, aby si mysleli, že je strašpytel. „Tak fajn,“ řekla. „Já to udělám.“ Všichni chlapci se předháněli v radách, co má nosorožci říct, aby se rozzlobil tak, že se za ní rozběhne. Proto trvalo dalších pár minut, než se Linda vyplížila z jejich skrýše v křovinách. Váhavě vstoupila na mýtinu. Nosorožec pořád ještě dřímal. Jeho jediným pohybem bylo příležitostné zamrskání ocasu. Třeba bych ho ani nemusela naštvat, napadlo ji. Třeba by ho stačilo jen pěkně poprosit, jestli by nám neshodil ze stromu pár ořechů. Linda se krůček po krůčku blížila k nosorožci. Hlasem, který byl sotva víc než jen šepot, vykvíkla v myší řeči: „Promiňte, pane.“ Rychle ustoupila zpátky, připravená utéct. Ale nosorožec se ani nepohnul. „To zní spíš jako myš než jako nosorožec,“ poznamenal z křoví Kecka. „Myslím, že tě neslyšel,“ zavolal na Lindu Kudrnka. „Hlasitěji!“ „A možná tolik nepišti,“ dodal Zoubek. Lindě se potily dlaně. Tentokrát snížila hlas do hlubokého zachraptění. „Dobrý den!“ V puse měla tak vyprahlo, že to musela říct dvakrát za sebou. Nosorožec spal dál. Linda se trochu uvolnila. Buď jí nosorožec nerozumí, anebo spí tak hluboce, že ji ani neslyší. Aby se tak trochu předvedla, zavolala: „Hej, ty s tím velkým zobákem!“ Nevěděla totiž, jak se myší řečí řekne „roh“. Nosorožec nepohnul ani uchem. Linda se vrátila zpátky do úkrytu k chlapcům. „Nemá to cenu,“ oznámila jim. „Myslím, že je asi hluchý.“ Chlapci neodpověděli. Vytřeštěnýma očima se dívali Lindě za záda. Linda se otočila. Nosorožec byl vzhůru – a díval se přímo na ni! Chvilku na sebe hleděli. Linda udělala krok dozadu. Nosorožec udělal krok dopředu. Linda se rozběhla – a nosorožec za ní! Slyšela, jak za ní burácí jeho dupot. Na tak obrovské zvíře byl překvapivě rychlý. Chlapci se jen dívali a povzbuzovali ji jako fanoušci na fotbale. „To je ono, Lindo!“ „Rychleji, rychleji!“ „Je přímo za tebou!“ „POMOC!“ ječela Linda. A vtom se stalo něco úžasného. Drobek vyrazil ze své skrýše. Začal mávat svým tchořím ocasem a poskakovat dokolečka. Nosorožec se zarazil. Otočil se od Lindy a začal honit Drobka. „Hej, ty, ty velká hroudo! Tady!“ Tentokrát na něj pokřikoval Kudrnka. Nosorožec se vydal za ním. Pak přiběhla Dvojčata, aby zachránila Kecku, a nakonec Zoubek vysvobodil Dvojčata. Nosorožec začínal být pěkně zmatený. A čím byl zmatenější, tím vypadal rozzuřenější. Zoubek teď stál nedaleko kokosové palmy. Nosorožec však rozestup mezi nimi rychle zkracoval. „On to nedokáže!“ vykřikla Linda a zakryla si oči. Pak se lesem rozlehla rána, jak nosorožec narazil rohem do dřeva. Linda vykoukla škvírkou mezi prsty. Pak v úžasu spustila ruce podél těla. Zoubek seděl vysoko na kokosové palmě, zatímco nosorožec kroužil okolo. Jak se tam tak rychle dostal? nechápala Linda. Nosorožec znovu narazil do kmene. Strom se zakymácel. Kokosové ořechy se otřásly. A Zoubek se držel jako tonoucí stébla. S třetím nárazem se k zemi spustil jediný kokosový ořech. Nosorožec jako by usoudil, že tady je hotov. Otočil se a bez ohlédnutí odkráčel do lesa. Když zmizel, chlapci začali pokřikovat a jásat a navzájem se plácat po ramenou. Linda neměla ani sílu se usmát. Měla husí kůži, když pomyslela, o jak tenký vlásek všichni unikli. Podívala se na kokos ležící na zemi: „Tohle všechno kvůli jednomu mizernému kokosu?“ „Tak tohle ti dělá starosti?“ usmál se Kudrnka. „Neboj se. Zoubek se o to postará.“ A to už Zoubek trhal další a další ořechy a házel je ze stromu na zem. Nakonec seskočil sám. Snesl se dolů ladně jako pták a dosedl na zem vedle Lindy. „Ty umíš létat?“ zalapala Linda po dechu. „No jasně,“ odpověděl Zoubek vesele. „Všichni to umíme.“ „Tedy pokud máme vílí prach,“ dodal Kudrnka. „Tu a tam nám dojde. Pak musíme počkat na Petra, aby poprosil víly o další. Ale tentokrát nám ho nechal plno.“ Linda nemohla uvěřit vlastním uším. „Proč jsme riskovali život kvůli kokosům, když kdokoliv z vás mohl prostě vyletět nahoru a utrhnout je?“ Chlapci vypadali překvapeně. „Co by to pak bylo za zábavu?“ zeptal se Zoubek. Linda na něj jen němě zírala. Pak se rozesmála. „Ty jsi praštěný,“ chechtala se. I ostatní kluci se rozesmáli. Pak se všichni usadili k obědu. Nakonec z něj byla pořádná hostina, protože nic nepovzbudí chuť k jídlu tak, jako když vás honí nosorožec. Snědli každý tři kokosy. Pak se usadili na sluníčko, hladili se po plných bříškách a bavili se o tom, kdo při tom utíkání před nosorožcem vypadal nejlegračněji. A Linda se poprvé za ten den cítila opravdu šťastná. 7. kapitola „A co uděláme teď?“ zjišťoval Kecka. Linda i chlapci polehávali v trávě pod kokosovou palmou. Všichni byli ospalí ze sluníčka a z toho velkého oběda. „Co si třeba zaplavat v Laguně mořských panen?“ navrhl Kudrnka. „Zaplavat? To ani náhodou!“ vyděsila se Linda. „Proč ne?“ nechápal Zoubek. Linda se honem zamyslela: „Protože… hodinu po jídle se prostě plavat nedá.“ Kudrnka se zamračil: „Říká kdo?“ „Říká moje máma,“ odpověděla Linda. „Ale to ví každý. Vám maminky nikdy neříkaly, ať nechodíte plavat hned po obědě?“ „Já maminku nemám,“ řekl Kudrnka. „No a co tvůj táta?“ zkusila to Linda. „Nemá ani jednoho,“ vysvětlil za něj Kecka. „Jako my všichni.“ Linda se zvedla na loktech: „A kdo se o vás stará? Prarodiče?“ „My se o sebe staráme navzájem,“ odpověděl Zoubek. „Nemyslím tady,“ vysvětlovala Linda. „Myslím když se vrátíte do normálních domovů.“ Chlapci se na ni nechápavě dívali. „Ale my máme domov tady,“ řekl nakonec Zoubek. Najednou to Linda pochopila. Tihle kluci necestují sem a tam kouzelným průchodem. Oni žijí v Zemi Nezemi pořád. „Takže chcete říct,“ pronesla pomalu, „že si můžete dělat, co se vám zachce? A že tu nejsou žádní dospělí, kteří by vám říkali, co máte dělat?“ „Přesně tak,“ přikývl Zoubek. „Co chceme. Kdy chceme.“ No to je paráda! pomyslela si Linda. Žádná pravidla, žádné chození do postele. Žádné „dezert až po večeři“ nebo „hraní až po nádobí“. Připadalo jí to jako dokonalý život. Může pak být kterýkoli den jiný než dokonalý? „Petr říká, že dospělí jsou jako mouchy na dortu. Jen bzučí kolem a zkazí všechnu srandu,“ poznamenal Kudrnka. Už zase ten Petr! Linda na něj byla čím dál zvědavější. „Kde je vůbec ten Petr? Neměl se vrátit včas k obědu?“ zeptala se. „No, řekl sice, že se vrátí na oběd,“ uvažoval Zoubek. „Ale když tak o tom přemýšlím, neřekl, který to bude den.“ Přestože se právě najedli, chlapci se rozhodli, že si stejně půjdou zaplavat. Neměli sklon řídit se radami maminek, Lindy ani kohokoli jiného. Cestou k laguně cítila Linda knedlík v krku. Byla si jistá, že až zjistí, jak příšerný je plavec, vychechtají ji z ostrova. Laguna byla dlouhá písčitá zátoka. Veliké balvany vyčnívaly z tyrkysově modré vody. Zatímco chlapci dováděli ve vlnách, Linda stála na pláži a kreslila si palcem u nohy do písku. Snažila se vymyslet nějaký důvod, proč nemůže plavat taky. Můžu říct, že mě bolí břicho, dumala. Anebo že mě chytila křeč do nohy. Nebo že mám alergii na vodu... V tu chvíli si něčeho všimla. Všichni chlapci do jednoho plavali čubičku. A ani jeden neměl hlavu pod vodou. „Na co čekáš?“ zavolal na ni Kudrnka. „Tak pojď, Lindo!“ dodal Kecka. „Voda je báječná!“ Linda si zula boty a ponořila se po kotníky. Voda v laguně byla teploučká jako ve vaně. S radostným výkřikem se Linda vrhla do vody. Střídavě skákali do vody z balvanů a soutěžili o největší šplouchanec. Když je to přestalo bavit, dlouho hráli vybíjenou s mořskou houbou, kterou po sobě házeli místo míče. V jednu chvíli se Linda snažila uhnout před Drobkuvou střelou, když vtom zjistila, že má hlavu pod vodou. S lapáním po dechu se vynořila nad hladinu. Chvíli zůstala na místě a šlapala vodu. Za ten krátký okamžik, co byla pod vodou, totiž zahlédla něco úchvatného. Že by se podívala ještě jednou? Linda posbírala všechnu odvahu, zhluboka se nadechla a ponořila tvář do vody. Daleko v laguně, až na mořském dně, stál nádherně barevný korálový hrad. Měl klenuté vchody a mořské vějíře místo závěsů. Otevřenými okny proplouvaly sem a tam veliké ryby. Linda byla ohromená. Vynořila hlavu z vody, nadechla se a znovu se potopila, aby se mohla ještě podívat. Objevil se u ní Zoubek, kterého zajímalo, co to Linda dělá. „Co to je, tam dole?“ zeptala se ho. „Ach, ty myslíš ten hrad? Tam bydlí mořské panny,“ odpověděl. Linda si uvědomila, že za celou dobu v laguně ale ani jednu mořskou pannu neviděli. „Kde všechny jsou?“ zeptala se proto Zoubka. „Když si jdeme zaplavat, vždycky se schovají,“ odvětil. „Jsou trochu nafoukané. Nemluví s nikým jiným než s Petrem.“ Linda byla zklamaná, zanedlouho ale našla na jednom z kamenů mořskou hvězdici. Byla obzvlášť krásná – purpurová se zelenými flíčky. Kecka si byl jistý, že ji některá z mořských panen nosila ve vlasech. „Opravdu si to myslíš?“ zeptala se Linda a otočila hvězdici v dlaních. „Jasně,“ přikývl Kecka. „Mořské panny si vždycky seberou ty nejhezčí hvězdice do vlasů. Zřejmě ji tu zapomněla, když se opalovala.“ Linda položila hvězdici zpátky na balvan, aby ji mořská panna našla, až se ji vrátí hledat. Nemohla se zbavit představy, jakou radost by měla Mia, kdyby si mohla korálový hrad také prohlédnout. Když měli koupání dost, všichni se uložili na sluncem prohřáté kameny, aby oschli. Zoubek doběhl přes pláž do lesa a vrátil se s metrovým stéblem cukrové třtiny. Mečem ho nasekal na kusy, které rozdal ostatním. „Můžu si prohlédnout tvůj meč?“ požádala ho Linda, když všichni žvýkali kousky třtiny. Zoubek jí ho podal. Jílec byl vyrobený z mosazi a zpracovaný do podoby draka. „Kdes ho sehnal?“ zeptala se. „Od jednoho piráta,“ odpověděl Zoubek. Linda zvedla obočí: „Opravdového piráta?“ „No jasně!“ „On ti ho dal?“ „To zrovna ne,“ usmál se Zoubek. „Vyhrál jsem ho v souboji.“ „A je tu hodně pirátů?“ zajímala se Linda. „Někdy,“ odpověděl. „Přijíždějí a zase mizí. Teď tu nejsou. Nejspíš právě přepadávají lodě na moři.“ Lindě přeběhl mráz po zádech. Přála si, aby tu s ní byla Katka. Věděla, jak moc ráda by si Katka prohlédla opravdový pirátský meč. Ano, Lindě se po kamarádkách stýskalo. Ale tady jí bylo přece o tolik líp. Tady to nebyla jen Linda, která pořád ztrácí brýle, nebo Linda, na kterou musí všichni čekat. A určitě není ten „nejnemotornější Nemotora, co kdy chodil po světě“. Byla chytrá. Byla statečná. Postavila se rozzuřenému nosorožci a šla si zaplavat do Laguny mořských panen a držela v ruce pravý pirátský meč. Byla holka, která dokáže cokoli. „Už se tam nevrátím,“ řekla si Linda pro sebe. „Nikdy.“ 8. kapitola Mraky na nebi už znachověly a Prila, Katka, Mia a Gábi stále pátraly v lesích kolem Hvězdné roklinky. Chvilku postupovaly po stezce vyšlapané od zvěře, ale teď, když se slunce nachýlilo k západu, už se jim těžko hledala cesta. Ať se Prila namáhala sebevíc, nedokázala vykouzlit víc světla než malá světluška. Přála si, aby požádala o doprovod nějakou vílu světlonošku, která by jim posvítila na cestu. Aby všem trochu zvedla náladu, začala si Katka pohvizdovat. Mia se brzy přidala. Gábi ještě pískat neuměla, a tak se dala do zpěvu. Prila zase neznala lidské písničky, a proto tleskala do rytmu. Takhle společně kráčely tmavnoucím lesem v jedné řadě vedené Prilou. I přes zlověstné šero zněly jako veselá holčičí kapela. Právě dokončily „Prší prší“ a chystaly se načít „Rolničky“, když zaslechly temné zavrčení. Dívky se zarazily. „Co to bylo?“ zeptala se Mia s obavou. Katka se rozhlédla: „Zřejmě pes nebo něco takového.“ „Psi u nás doma znějí úplně jinak,“ namítla Gábi a přitulila se blíž k sestře. „Prilo, jsou v Zemi Nezemi nějaká nebezpečná zvířata?“ zajímala se Katka. „Jsou tu jestřábi a samozřejmě hadi. A za Hvězdnou roklinkou jsou pěkně zlí cvrčkové,“ pokrčila Prila rameny. „Ale žádní psi, aspoň pokud vím.“ „A co třeba něco... většího?“ zkusila to Katka. „Myslíš jako medvědi a vlci a krokodýli?“ opáčila Prila. „Tady jsou krokodýli?“ vykřikla Mia a přivinula Gábi k sobě. „Jen jeden,“ odvětila Prila. „Ale zato pořádný.“ „Chtěla bych být zpátky v Hvězdné roklince,“ špitla Gábi. „Ale to nejde,“ vyslovila Katka to, nač myslely všechny. „Ne dokud nenajdeme Lindu.“ A tak pokračovaly. Katka si znovu začala pískat, ale tentokrát se k ní nikdo nepřidal. Náhle jim nad hlavou zachrastilo listí, až všechny dívky nadskočily leknutím. Znovu zastavily a zadívaly se do větvoví. „Aspoň víme, že to není krokodýl,“ poznamenala Katka, aby ostatní trochu rozveselila. „Ten by nelezl po stromě.“ „Mohl by to být panter,“ řekla Prila. „Na ty jsem zapomněla.“ „Tak pojďme dál,“ navrhla Mia. „Čím dříve najdeme Lindu, tím dříve se odtud dostaneme.“ A tak spěchaly kupředu, jak nejrychleji to šlo, což nebylo příliš rychle, protože v lese teď byla úplná tma. Katka, znovu ve snaze zlepšit ostatním náladu, zahlaholila: „Vzpomínáte na Lindin stánek se psím občerstvením? Byl jako stánek s limonádou, akorát že tam prodávala psí sušenky.“ „To si pamatuju!“ vyhrkla Mia. „Nikdo z celé čtvrti si sušenky pro psa nechtěl koupit. Ale Lindě to vůbec nevadilo. Prostě jim je rozdala zadarmo.“ „Nevydělala ani halíř. Ale zato se skamarádila se spoustou psů,“ dodala Katka s úsměvem. Mia se také usmála. „To je celá Linda.“ „A vzpomínáte na její první projížďku na lani v Zemi Nezemi?“ pokračovala Prila. „No jasně!“ zahihňala se Mia. „Snažila se říct jelení řečí ‚hyjé‘ –“ „– a místo toho řekla: ‚Hoří!‘“ pokračovala rozesmátá Katka. „A laň vyrazila jako splašená! Linda se na ní taktak udržela!“ „A pamatujete, jak mluvila s tím medvědem?“ zapojila se Gábi. „O tom jsem slyšela!“ zvolala Prila. „V čajovně se o tom vykládalo celou věčnost. Linda mluvila s medvědem myší řečí. Cože mu to tenkrát řekla?“ „Řekla: ‚Ztratili se mi bráškové a sestřičky,‘“ vyprávěla Gábi. „A medvěd prostě utekl. Asi si myslel, že tak velké myši jako my ještě neviděl!“ Všechny se tomu od srdce zasmály. Najednou se Katka, která teď šla v čele, zastavila. Došly k pichlavému houští. Jelení stezka byla ta tam. A žádná cesta skrz nebo okolo neprostupného trní nebyla k nalezení. „Co teď?“ zoufala Mia. Z temného lesa sem dolehlo zavřískání. Dívky se přimkly blíž k sobě. Chytily se za ruce. Prila si stoupla Katce na rameno. „Určitě to nic není,“ pronesla Katka nejistě. „Přála bych si, aby tu s námi byla Linda,“ špitla Gábi. „Já taky,“ řekla Mia. „Já taky,“ řekla Prila. „Já taky,“ řekla Katka. 9. kapitola Dole pod lesním porostem, v podzemní skrýši chlapců, se konala oslava. Zatímco v krbu útulně praskal oheň, Linda a chlapci dělali stínové loutky na stěně. Soutěžili, kdo vydrží nejdéle dělat stojku, skákali po postelích a snažili se navzájem vyděsit těmi nejlepšími duchařskými historkami. Linda se skvěle bavila. Nemohla ale přestat myslet na Katku, Miu a Gábi a na to, že se do té skvělé zábavy nemohou taky zapojit. Představovala si, co její kamarádky asi dělají. Teď už si jistě všimly, že zmizela. Mají o ni strach? Vrátily se domů bez ní? Lindu trochu mrzelo, že jim nenechala ani dopis. Kudrnka si všiml jejího zadumaného výrazu a přestal skákat. „Co se děje?“ zeptal se. „Tebe to nebaví?“ „Ale ano… to jen, že mi chybí moje kamarádky,“ odpověděla Linda. Když to slyšeli Kecka a Drobek, taky přestali skákat. Dvojčata a Zoubek seskočili ze stoje na rukou. „A byly to dobré kamarádky?“ zeptal se jeden Dvojče. „To ano,“ přikývla Linda. „A já odešla bez rozloučení.“ „To zní jako smutný příběh,“ pronesl Kudrnka ostražitě. „Kudrnka nesnáší smutné příběhy,“ vysvětlil Lindě Kecka. „Vždycky se při nich rozpláče.“ „To není pravda!“ vykřikl Kudrnka a praštil ho do ramene. „Ale je!“ řekl Kecka a šťouchanec mu oplatil. „Zase tak smutné to není,“ řekla rychle Linda. „Taky jsme spolu prožily spoustu zábavy.“ Kudrnka přikývl: „To už zní lépe.“ „A jakou zábavu jste spolu prožily, Lindo?“ zajímal se jeden Dvojče. Všichni se usadili kolem krbu, aby si ty veselé historky poslechli. Až v tu chvíli si chlapci uvědomili, že oheň dohořívá a jim došlo dřevo. Tahali si klacíky o to, kdo dojde ven pro dříví. Prohrál Drobek. Dotčeně se na Lindu podíval, jako by říkal: „Já vždycky prohraju.“ „Nezačnu nic vyprávět, dokud se nevrátíš,“ slíbila mu Linda. Drobek se rozběhl ke stromu a ostatní slyšeli, jak se pomalu souká vzhůru do lesa. Netrvalo však ani pár chvil, a Drobek už se přiřítil zpátky do pokojíčku a divoce máchal rukama. „Někdo jde!“ přeložil Zoubek. „Asi piráti. A míří rovnou sem!“ Drobek přikývl. Ostatní kluci vyskočili na nohy. „Jestli se právě vrátili na ostrov, budou se chtít prát,“ upozornil Kecka. „Prát s kým?“ zeptala se Linda vyplašeně. „S kýmkoliv, na koho narazí,“ řekl Kudrnka. „Nic nerozdivočí piráta tak jako pár týdnů na moři.“ Linda ztěžka polkla. Poslouchat historky o souboji s piráty je jedna věc. Ale muset se ho zúčastnit, to je něco jiného. „A nebylo by lepší zůstat tady?“ zjišťovala. „A nechat je, aby na nás zaútočili ze zálohy?“ Kudrnka zavrtěl hlavou. „Já říkám, že překvapíme my je.“ Ostatní chlapci souhlasili. Začali si chystat palice a meče. Linda se do nebezpečné noci nijak zvlášť nehnala. Na druhé straně se jí tu nechtělo zůstat o samotě. Nejistě přihlížela, jak chlapci jeden po druhém vystupují nahoru do lesa. Nakonec zůstali už jen Linda a Drobek. Podíval se na ni se zvednutým obočím, jako by se ptal: „Ty nejdeš s námi?“ Linda se toužebně zadívala k vyhasínajícímu ohni. Jak by bylo krásné zůstat v tomhle útulném domově! Pak si ale vzpomněla, jak jí Drobek vyrazil na pomoc před nosorožcem. Nepřipadalo jí správné, aby ho – a ostatní kluky – teď nechala na holičkách. „Tak jo.“ S povzdechem se Linda vydala za Drobkuu. Zvolna vystupovala po zářezech v dutém kmeni, které sloužily jako stupínky žebříku. Jenže ve chvíli, kdy se vyškrábala až nahoru do lesa, už po chlapcích, včetně Brumly, nebylo nikde ani stopy. Byla noc a měsíc nebyl vidět. V lese byla taková tma, že nedokázala rozlišit, kde končí jeden strom a začíná další. „Drobku?“ zašeptala. „Zoubku?“ Ticho. „Kecka?“ zkusila to a udělala krůček dopředu. „Kudrnko? Dvojčata?“ „Pssst,“ ozvalo se hláskem tenkým jako myší povzdech. Odněkud se vynořila ruka a zatáhla ji do křoví. Krčili se tam všichni chlapci. Zírali kamsi do temnoty. Vtom Linda zaslechla jemné zachroupání, jako když se zlomí větvička. Piráti! Zoubek si přiložil prst ke rtům. Potom mávnutím ruky vybídl Lindu a chlapce k pohybu. Začali se pomalu plížit směrem k pirátům. Lindě bušilo v uších vlastní srdce tak hlasitě, až se bála, že to musí slyšet celý les. Její oči už si mezitím přivykly na tmu. Viděla, jak se mezi stromy přibližují tři postavy. Nesly mezi sebou jedinou lucerničku, která ale byla tak ztlumená, že vrhala sotva nějaké světlo. Na té lucerně je něco podivného, napadlo Lindu. Nepohupovala se, jak by měla. Místo toho se pohybovala nahoru a dolů, jak se jí zachtělo, skoro jako by měla vlastní rozum. Právě v tu chvíli světélko vyletělo o něco výš a Linda v něm zahlédla známou tvář. Vymrštila se z křoví a vykřikla: „STÁT!“ Ale už bylo pozdě. Chlapci s válečným pokřikem vyrazili z úkrytu. Piráti zaječeli. Kluci taky zaječeli a nadskočili překvapením. „Jsou to holky!“ vyjekl Kecka. „Piráti“ – Katka, Mia a Gábi – se zastavily na místě a v hrůze se choulily k sobě. To, co Linda považovala za lucernu, byla Prila, která se teď třepotala kolem nich. Když Katka zaslechla křik chlapců, narovnala se a prohlédla si huňaté útočníky zblízka. „To nejsou medvědi,“ oznámila nahlas. „Jsou to jen kluci!“ „Neřekl bych ‚jen‘,“ obořil se na ni Kudrnka a vzpřímil se s takovou důstojností, jaké jen byl schopen. Katka mu už už chtěla odpovědět, když vtom si všimla Lindy. Spolu s ostatními ji běžela obejmout. „Co tady děláte?“ žasla Linda, která byla stejně překvapená jako ony. „Hledáme tě, samozřejmě!“ odpověděla Katka. „Ale co tu děláš ty?“ „A kdo je tohle?“ dodala Mia a ukázala na kluky, kteří si je zmateně prohlíželi. Linda všechny vzájemně představila. Chlapci byli pořád lehce nedůvěřiví. Kecka prohlásil, že děvčata mohou být klidně jen piráti v přestrojení. Dívky však byly také opatrné, protože měly dojem, že je kluci až zbytečně vyděsili. Když ale Linda všem vysvětlila, že šlo jen o nedorozumění, obě skupinky se uklidnily. Jakmile dívky uslyšely o podzemní skrýši, samozřejmě ji hned chtěly navštívit. Chlapci, kteří byli na svůj domov patřičně pyšní, jim ho s velkou radostí předvedli. Katka, Mia a Gábi si vyzkoušely všechny houbové stoličky a prohlédly si věšáčky na kabáty a předháněly se v pouštění vody do umývadla. Chválily šikovnost a důmyslnost chlapců tak, že z toho Zoubek zčervenal. Zatímco si dívky prohlížely podzemní dům, Linda jim vyprávěla o všem, co ten den prožila. Katka byla nadšená z pirátského meče přesně tak, jak Linda očekávala. Miu potěšilo vyprávění o hradě mořských panen. A Gábi se líbilo vyprávění o nosorožci dokonce tak, že jí ho Linda musela zopakovat podruhé. Ve všem tom rozrušení Linda málem zapomněla na Prilu. Když ji konečně napadlo si s ní promluvit, víla byla právě na cestě ven. 10. kapitola Prila vyletěla do temného lesa. Noční vzduch byl chladný. Po teple v podzemní skrýši to byla příjemná změna. Měla radost, že se dívky zase shledaly, a ulevilo se jí, že všechno dopadlo dobře. Byl to ale dlouhý den a ona si nic nepřála tolik jako vrátit se do Hvězdné roklinky. Doteď nedostala příležitost se Lindě omluvit. Dívky a chlapci se spolu tak dobře bavili, že si její přítomnosti sotva všimli. Snad bude lepší je nechat jejich zábavě, pomyslela si. Právě když nad tím přemýšlela, zaslechla za sebou kroky. Otočila se a uviděla Lindu. „Kam letíš, Prilo?“ zeptala se Linda. Prila se vrátila k ní. „Zpátky do Hvězdné roklinky. Ale chtěla jsem ti říct, že jsem to tak nemyslela. To, co jsem ti řekla, že jsi nemotorná Nemotora. Létala bych pozadu, kdybych jen mohla.“ „Fakt jsi to tak nemyslela?“ ujišťovala se Linda. „Jistě že ne!“ zvolala Prila. „Byla jsem jen rozčílená. Měla jsem špatný den. Vlastně ten úplně nejhorší. A úplně zbytečně jsem si to vylila na tobě. Prosím, vrať se k nám do Hvězdné roklinky.“ „Ale co ostatní víly?“ zeptala se Linda. „Jaké ostatní víly?“ nechápala Prila. „Všechny,“ řekla Linda. „Všechny se mi smějí. Myslí si, že jsem jen veliká Nemotora.“ „Nikdo se ti nesměje,“ ujistila ji Prila. „Pochybuju, že si toho vůbec někdo všiml. Všichni měli plné ruce práce s hrami.“ Linda se nad tím zamyslela. Možná, že ten vílí smích, který slyšela, nakonec vůbec nepatřil jí. „Moc mě mrzí, že jsem na tebe málem šlápla,“ přiznala Linda. „Měla jsi právo se zlobit. Měla jsem se dívat, kam šlapu. Já jsem měla taky hrozný den. Ale nakonec se změnil v jeden z těch nejhezčích. Není legrační, jak se to někdy vyvrbí?“ Prila souhlasila. „A víš, co si myslím?“ pokračovala Linda. „Třeba jsou špatné dny prostě jen špatné dny. Neznamená to, že je špatné všechno.“ Prila se usmála. „Řekla bych, že v tomhle máš pravdu.“ Nato se ze skrýše vynořily Katka, Mia a Gábi následované všemi chlapci. „Prilo, ty tu s námi nezůstaneš?“ divila se Katka. Prila zavrtěla hlavou. „Je čas, abych se vrátila domů. Už je pozdě a já musím ještě něco zařídit.“ „Já už bych se taky měla vrátit,“ dodala Linda. „Ty vážně odejdeš?“ zeptal se Kecka. „Myslel jsem, že tu s námi zůstaneš napořád,“ dodal Kudrnka. Vypadal, jako že se každou chvíli rozbrečí. „Díky, ale stýská se mi po domově,“ řekla Linda omluvně a uvědomila si, že to tak skutečně je. „Ale vrátíš se k nám na opravdový pirátský souboj, viď že jo?“ ujišťoval se Zoubek. Linda se usmála. „Snad,“ řekla. „Ale možná si ho budu muset nechat ujít. Jde totiž o to, že neumím pirátsky.“ Dívky a chlapci se rozloučili a slíbili si, že se zase někdy navštíví. Potom se dívky s Prilou vydaly na zpáteční cestu do Hvězdné roklinky. „Víte,“ začala Linda cestou, „jedné věci je mi líto.“ „A jaké?“ zeptala se Prila. „Kluci pořád mluvili o někom jménem Petr Pan. Ale já jsem se s ním nesetkala,“ odpověděla Linda. „Ach,“ řekla Prila, „jeden nikdy neví. Třeba se ještě naskytne příležitost. V Zemi Nezemi je možné všechno.“ * Později toho večera si Prila stoupla na vyvýšenou větev stromu Domova. Ve Hvězdné roklince panovala tma a ticho. Hry už dávno skončily. Všechny vítězné stužky byly rozdané. I sladká brambora byla upečená a snědená. Dívky se vrátily do svých domovů na pevnině. Víly už ležely schoulené v postýlkách, unavené radostným vzrušením toho dne. Prila zívla. Taky byla unavená. Ale než půjde spát, ještě musí udělat jednu věc. Posadila se a urovnala si šatičky. Soustředila se, zhluboka se nadechla a potom mrkla. Ocitla se v hnědém obýváku. Chlapec seděl se zkříženýma nohama na zemi. Tentokrát se ale nedíval na televizi. Vypadal, jako by na něco čekal. Jakmile spatřil Prilu, tvář se mu rozjasnila. „Já to věděl!“ zvolal. „Já věděl, že jsi skutečná! Já věděl, že to byla pravda!“ Prila udělala ve vzduchu hvězdu a zvolala: „Zatleskej, kdo věříš ve víly!“ Chlapec zatleskal, co mu síly stačily. Potom natáhl ruku s dlaní otočenou vzhůru. Prila se snesla níž a opatrně na ni přistála. Chlapec si ji v dlani přitáhl tak blízko k tváři, až cítila proud jeho dechu. Hnědé oči měl veliké a plné úžasu. „Vílo,“ zašeptal, „tohle je ten nejhezčí den ze všech.“
