Od vzestupu sekularizace zaujímá náboženství stále problematičtější místo v naší západní kultuře. Jaké má ale křesťanské dědictví v Evropě alternativy? Humanismus klade „člověka“ do středu všech věcí. Lze ale věřit v „člověka“ stejným způsobem, jako lze věřit v Boha? Je to vskutku racionální? Obstojí to v čase? A především: Činí „víra v člověka“ naši společnost humánnější? Lze z naší kultury odstranit Boha a křesťanské hodnoty tak, aby se přitom vše nezhroutilo jako domeček z karet? Volnomyšlenkářství bylo vůči církvi vždy značně kritické, což by samo o sobě nevadilo. Co když na něj vztáhneme jeho vlastní kritéria?