Zdeněk Straka byl od malička smolař. Drobný, hubený, bojácný a ke všemu dyslektik. Takové děti bývají terčem posměchu a šikany. Jen Marjánka, jeho věrná kamarádka a jednička ve třídě, nad ním držela ochranou ruku. Z otloukánka však vyrostl štíhlý a pohyblivý kluk, který závodil ve společenských tancích a se svojí partnerkou v kategorii do patnácti let se stal mistrem republiky. Přesto byl dál tím pronásledovaným outseidrem. Tehdy se vzbouřil proti sobě a sám sobě přísahal, že už nikdy brečet nebude, že se postaví proti těm, kdo mu ubližovali. K dovršení jeho nepovedeného života ve škole si zlomil na školním výletě nohu a lékaři mu řekli, že jako tanečník profesionál nemůže počítat s tím, že by soutěžil. Když ležel v nemocnici, přemýšlel o svém osudu. Jeho taneční partnerka si našla nového tanečníka, jeho sen o kariéře v tancování se zhroutil. Tehdy se postavil proti svému osudu podruhé. Věřte nebo ne, za pomoci Marjánky a svého dřívějšího úhlavního pronásledovatele Čeňka, zvítězil. Kde? Tam, kde uplatnil své pohybové schopnosti. Ve fotbale. Stal se z něho nejlepší brankář na okrese. Bylo mu dvanáct let.