Epochou salonů označujeme období mezi lety 1870 a 1914, kdy bylo tzv. salonní umění na vrcholu popularity, a nakonec také ve své pozdní, závěrečné fázi. Salony umění, pořádané podle pařížského vzoru, měly divákům poskytnout přehled o celé šíři spektra dobové výtvarné tvorby, jak domácí, tak zahraniční. Nechyběla na nich ani vyhraněná díla progresivních směrů (realismu, naturalismu, symbolismu, secese atd.), i když převažovala tvorba středního proudu, pro niž je symptomatická zvláště žánrová malba s anekdotickou i moralizující pointou. Právě pro tuto tvorbu se vžilo označení salonní umění. To bylo dlouho opomíjeno jako konvenční a převážně komerčně orientovaná produkce. K novému zhodnocení začalo docházet až koncem šedesátých let dvacátého století. V českém prostředí sehrál iniciační roli profesor Roman Prahl, který do této publikace přispěl úvodním textem.
Umělci pocházející ze zemí Koruny české studovali, žili a vystavovali jak v hlavním centru dění, Paříži, tak ve středoevropských centrech Mnichově, Vídni, Praze a jinde. Tomu také odpovídá složení mezinárodního autorského týmu a koncepce této unikátní obsáhlé publikace, která reflektuje působení několika stovek umělců (malířů, sochařů i grafiků), přičemž devadesáti pěti z nich jsou věnovány strukturované medailony.
