✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Výhodné ceny ✅ Bezpečný nákup
Viac o knihe Společenstvo klíčníků (Barbora Kyšková, Daniela Krolupperová)
Sedm klíčů, jedna truhla a v ní staleté tajemství. Vydejte se s Martinem, Vojtou, Gábinou a neveselým syslem do březnického zámku, do starého rozpadlého hamru nebo do rožmitálského kostela a pátrejte s nimi po tom, co střeží tajemné Společenstvo klíčníků. Čeká vás dobrodružné hledání klíčů a luštění důmyslných šifer. Na cestě za prastarým tajemstvím bude třeba překonat spoustu překážek, ale to, co nakonec zjistíte, vám vezme dech. Index Dei supra nos tenditur!
Ukážka textu z knihy
Záhada prvního klíče
Řidič autobusu měl zarputilý výraz člověka, který hned po cestujících
nejvíc ze všeho nesnáší cokoliv, co má kola a jezdí.
Za oknem se střídaly vesnice. Pár chalup, náves, požární nádrž. Pár
chalup, náves, kaplička. Pár chalup a nic. Pro změnu. Na nebi se schylovalo
k dešti a Martin tušil, že zbytek prázdnin nebude stát za nic. A to
měl před sebou celý srpen.
Najednou autobus zabrzdil tak prudce, až se na cestující sesypala
sprcha příručních zavazadel z odkládací poličky.
„Vypatlanče! Kams dal oči?!“ zahřměl řidič a obličej mu zbrunátněl
vztekem. Sevřenou pěstí hrozil směrem k hořčicově žluté ojetině, která
mu z vedlejší silnice nečekaně vjela přímo pod kola a nyní zbaběle prchala
do dáli.
„Vždyť jsem mohl někoho zabít,“ otočil se vystresovaný řidič k cestujícím,
kteří na podlaze sbírali zavazadla, a otřel si orosené čelo. „Jste
všichni v pořádku?“
Cestující přikyvovali. Několik chlapů ho podpořilo ostrými nadávkami
na adresu neznámého škůdce. Říct tohle ve škole, tak si říďa zve
mámu na kobereček, pomyslel si Martin a okamžitě si zapamatoval dva
zbrusu nové vulgarismy. Člověk se musí umět poučit z každé situace.
Budou se hodit, pomyslel si. Sám měl krosnu v zavazadlovém prostoru,
takže nemusel nic sbírat. Jen podal jedné starší ženě, která pronásledovala
kutálející se květák, tašku s nákupem a uprchlou zeleninu.
Když v Rožmitále vystupoval z autobusu, na první pohled ho upoutal
obstarožní chlapík s knírem. Prastrýc Došek vypadal jako oblečený
omyl, tedy zhruba tak, jak si ho Martin představoval. Flanelové košili,
kterou měl na sobě, táhlo na padesát, tesilové kalhoty vyšly z módy
v polovině minulého století. Měl bílé vlasy, křivý nos, husté obočí a bystré
tmavé oči.
„Dobrý den,“ pozdravil Martin zdvořile, když si na záda hodil krosnu
a dostavil se před podsaditého muže.
„Ty jsi Martin, viď? Vítej,“ konstatoval prastrýc a přátelsky Martina
poplácal po zádech. Byly to údery jak od likvidační čety. Jakmile Martin
zase získal rovnováhu, vzpomněl si na mámina slova. Prastrýc pocházel
ze starého kovářského rodu a chlapi v rodině měli vždycky velkou sílu,
vyprávěla mu máma. Jenom nedodala, že včetně starců.
„Doba je zlá,“ prohlásil prastrýc a hbitě vykročil podél aleje na břehu
Podzámeckého rybníka.
Martin přikývl. Ještě nikdy od dospělých neslyšel, že by doba byla
dobrá. Jedna z mála z věcí, na které se shodli všichni.
Po pár metrech cesty směrem k náměstí odbočil prastrýc doleva
do úzké ulice, kterou tvořily domky těsně přilepené k sobě. Zastavil se
před malým stavením sevřeným dvěma většími. Když do něj vstoupili,
udeřil Martina do obličeje vlhký pach. Jak vzápětí zjistil, přední část
domu sice stála v ulici, ale zadní pár metrů od potoka. Za domkem byl
malý travnatý dvorek a k vodě vedlo strmé kamenné schodiště.
