✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Výhodné ceny ✅ Bezpečný nákup

Bizarní medicínský případ, klikatá a zdlouhavá cesta za správnou diagnózou a fascinující závěrečné rozuzlení. Tak pracuje doktor House, působivá, téměř ohromující postava ze známého seriálu z lékařského prostředí. Andrew Holtz jeho případy zasazuje do reálných situací a skutečného prostředí a zabývá se problémy, se kterými se setkávají skuteční lékaři.

Ukážka textu z knihy

Kapitola první
Je to jenom show

„Je to televizní show.“
„Upřímně řečeno, komu záleží na tom, jestli to je stoprocentně
realistické, nebo ne? Je to jenom zábava. Když se lidé dívají
na televizi, chtějí se bavit. Nechtějí si lámat hlavu nad tím, jestli
je to smyšlené, nebo ne.“
„Bože, prostě se na ten (neslušný, až nepublikovatelný výraz)
seriál dívejte!“

To jsou reakce některých fanoušků Dr. House na knihu
Dr. House – Pravda a mýty…, která se zabývala prvními dvěma ročníky
seriálu. Dokonce i postava Grega House věnovala spiklenecké
mrknutí všem těm, kdo jeho fi ktivní svět porovnávali se skutečností.
V epizodě „Splněný sen“ (4-14) měl příležitost promluvit si
s hvězdou své oblíbené mýdlové opery. Herec nechápal, co se lidem
líbí na pořadu, který on sám považoval za zcela bezcenný.
„Jak se na to můžete dívat?“ ptá se pacient, který hraje dr. Brocka
Sterlinga v pořadu Vášeň na předpis, lékařském seriálu uvnitř
lékařského seriálu Dr. House.
„Je to úžasný!“ odpovídá mu House.
„Je to stupidní. Není v tom jedinej pravdivej moment.“
„Na rozdíl od pořadů, které ukazují svět takový, jaký je, třeba...
teď nevím,“ dodává House a krčí rameny.

Měl samozřejmě pravdu. Televizní seriály nejsou skutečné.
Diváci vědí, že hrané pořady v hlavním vysílacím čase, jako
Dr. House, nejsou dokumentární filmy. Ani tzv. reality show
nemají mnoho společného s realitou, jejich obsazení i to, co
se v nich děje, je předem plánováno, režírováno a následně
sestříháno tak, aby vynikly dramatické situace a konflikty.
I opravdové dokumenty a publicistické pořady často přeskakují
ty nudnější pasáže, což znamená, že jejich výsledná podoba
je (naštěstí) zajímavější než nesestříhaný záznam skutečných
událostí.
Ale i přes to všechno fanoušci seriálu Dr. House očekávají, že
hlavní zápletka a dějové zvraty budou obsahovat prvky skutečné
medicíny. Snažit se uhodnout konečnou diagnózu by nebylo nic
zábavného, kdyby House na poslední chvíli oznámil, že pacient
trpí rigelianskou horečkou nebo nějakou podobně smyšlenou chorobou.
Snad právě proto jsou diváci přesvědčeni, že nemoci, symptomy,
testy i léčebné procedury, které se na televizní obrazovce
objeví, existují i ve skutečnosti.
„Když se člověk dívá na House a vnímá všechny ty informace,
může se toho docela hodně naučit,“ napsal jeden fanoušek na internetu.
„Kdyby to všechno nebylo aspoň z 90 procent pravda, tak by to
podlomilo věrohodnost celého toho pořadu. Chci říct, že House je
jako postava úžasný, ale díky tomu, že všechno, co říká, je reálné,
je ta show ještě mnohem lepší,“ vyjádřil se jiný.
Producenti a scenáristé seriálu Dr. House chápou, že jejich diváci
očekávají aspoň určitou úroveň faktické správnosti.
„Pochopitelně. Jinak by se z toho stala science-fi ction. Jistě,
občas si při vymýšlení zápletky trochu pomůžeme, ale i tak zůstáváme
v mezích reálných možností,“ řekl mi producent a scenárista
Lawrence Kaplow, když jsem s ním vedl rozhovor pro svůj sloupek
„Dr. Scénář“.
Nutnost orientovat se ve spletité síti medicínských informací
přidává těmhle lékařským detektivkám na napínavosti. To všechno
by přišlo vniveč, kdyby si tvůrci seriálu vymýšleli nemoci či
léčby.
„Myslím, že pak by se sledovanost seriálu okamžitě propadla
na nulu. Pak bych si mohl vymyslet, cokoli by mě napadlo. Víte
třeba, že mykóza na nohou byla způsobena krvácením do mozku.
Anebo že krvácení z očí je projevem vyrážky na dlaních. Pak by
ten pořad byl lidem pro smích,“ říká Kaplow. „Mohli bychom to
klidně natáčet jako science-fi ction odehrávající se někde ve vesmíru
a House by mohl lidem léčit ledviny nějakým paprskometem.
Ale veškeré napětí by bylo pryč.“
Dramatický nádech není jediný důvod, proč se tvůrci seriálu
Dr. House a podobných pořadů snaží vycházet z reálné medicíny.
Dalším argumentem je skutečnost, že ačkoli diváci vědí, že sledují
fi ktivní příběh, který je má především pobavit, často jim v paměti
utkví právě to, co tu uvidí. Podle jednoho výzkumu pořádaného
mezi dlouholetými diváky seriálu Pohotovost se zhruba každý třetí
přiznal k tomu, že informace, které pochytil během sledování
seriálu, mu pomohly při rozhodování o vlastních zdravotních potížích.
Každý sedmý uvedl, že kontaktoval svého lékaře kvůli něčemu,
co viděl v pořadu.

Lawrence Kaplow často dostává dopisy od lidí, kteří trpí chorobami,
jež se objeví v seriálu Dr. House.
„Existuje spousta lidí, kteří těmi nemocemi opravdu trpí.
A když se dívají na náš pořad a vidí, že točíme právě o té jejich
nemoci, mají radost, protože se dokážou identifi kovat s pacientem
a jeho symptomy. A říkají si, že přesně takhle je to i u nich.“
Síla seriálu Dr. House se projevila v reakci na jediný komentář
ohledně výzkumu v oblasti mozkových nádorů. V epizodě „Debílek“
(3-15) pojmou členové Houseova týmu dr. Eric Foreman,
dr. Robert Chase a dr. Allison Cameronová podezření, že House
by mohl mít nádor na mozku. Když diskutují o možnostech léčby,
Chase říká: „Další zkoušky dělají na Duke. U patnácti procent prodloužili
život o víc než pět let. Jestli máte pozitivní protein PHF...“
Chase tu poslední větu ani nedořekl, ale i tak se našli diváci, kteří
si začali vyhledávat informace o experimentálním programu léčby
na Dukeově univerzitě v Durhamu v Severní Karolíně.
Dr. John Sampson, odborník na léčbu mozkových nádorů
z Dukeovy univerzity, příslušnou epizodu seriálu sice neviděl, ale
brzy se o ní doslechl.
„Hned druhý den ráno mi začali volat lidé. Říkali, že se o mojí
vakcíně mluvilo v Dr. Houseovi. Vlastně tam nezazněla jediná
zmínka, že by mělo jít o vakcínu, ale lidé, kteří můj výzkum znali,
si to automaticky spojili dohromady,“ říká dr. Sampson.
Kolegové a přátelé mu telefonicky i e-mailem vyjadřovali
uznání za to, že zpráva o jeho práci pronikla až do neuvěřitelně
populárního televizního pořadu. Pacienti a jejich příbuzní se zajímali,
jestli by jeho léčbu mohli vyzkoušet. Pro dr. Sampsona a jeho
tým to nebylo poprvé, kdy informace o jejich výzkumu pronikly
do médií – jejich úspěchy při pátrání po růstovém proteinu, který
je k nalezení asi u třetiny glioblastomů1, byly zmíněny už v časopise
Newsweek i v hlavním večerním zpravodajství televize CBS.
„Tohle pro nás stejně byla ta největší publicita, jakou jsme
mohli dostat. Ty reportáže také vzbudily celkem výraznou reakci,
ale bylo to srovnatelné s reakcí po odvysílání té jedné epizody
Dr. House, možná i slabší,“ říká dr. Sampson.
Takže sotva vyřčená zmínka v seriálu, kde se postavy ani nezmíní
o názvu dané procedury, vyvolala mezi lidmi stejnou reakci
jako zmínka v hlavní zpravodajské relaci sledované televizní stanice,
která obsahovala i rozhovor se samotným lékařem a dalšími
vědci zapojenými do klinických testů? „Ano, je to tak,“ potvrzuje
dr. Sampson.
Kromě podobných anekdot však dopad „televizní medicíny“
na reálný život zachycují i zcela hmatatelné důkazy. Celá řada experimentů
zmapovala vzdělávací efekt seriálů z lékařského prostředí
díky tomu, že z diváků učinila nic netušící pokusné králíky.
Minimálně dvakrát v průběhu mnohaletého vysílání seriálu Pohotovost
se scenáristé spojili s odborníky na zdravotní výchovu a vložili
do děje relativně málo známá fakta týkající se první pomoci.
Výsledky národních anket pořádaných před vysíláním těchto epizod
i po něm jasně dokazují moc populární zábavy. V první studii
šlo o vedlejší dějovou linii, ve které se žena po nechráněném sexu
obávala nechtěného těhotenství. Jeden z lékařů se zmínil o tzv. pilulce „ráno poté“, která v podstatě není ničím jiným než silnou
dávkou antikoncepce. Podle ankety se povědomí o tomto druhu
nouzové antikoncepce zvýšilo z poloviny diváků Pohotovosti před
odvysíláním dané epizody na dvě třetiny o týden později.
Ještě dramatičtější reakce byla zaznamenána ve chvíli, kdy se
v seriálu Pohotovost objevily zcela reálné informace o souvislosti
lidského papilomaviru (HPV) a rakoviny děložního hrdla. Jedna
studie byla uskutečněna před schválením vakcín proti HPV a následným
spuštěním reklamních kampaní farmaceutických společností,
které varovaly před rizikem vzniku rakovinového nádoru
v souvislosti s infekcí HPV. Před odvysíláním příslušné epizody
Pohotovosti o této spojitosti podle ankety věděla necelá jedna pětina
pravidelných diváků. Týden po odvysílání epizody se povědomí
mezi lidmi zvýšilo trojnásobně, a dokonce i šest týdnů po vysílání
si na vzájemný vztah mezi virem a rakovinou vzpomněly téměř
dvě pětiny diváků.
„Kromě toho z naší ankety vyplynulo, že z Pohotovosti se
o HPV dozvědělo téměř dvakrát více lidí než ze všech ostatních
zdrojů dohromady,“ dodává Victoria Rideoutová, která byla
v době konání výzkumu viceprezidentkou a ředitelkou Programu
pro výzkum médií a zdravotnictví v Kaiserově rodinné nadaci.
Nedávno uspořádala tato nadace další experiment na televizním
seriálu Chirurgové. Tentokrát šlo o riziko přenosu HIV při
těhotenství. Scenáristé uvedli do děje mladý pár, který se rozhodl
nemít děti, protože žena byla infi kovaná HIV. Když neplánovaně
otěhotněla, žádali o potrat, protože byli přesvědčeni, že jejich dítě
bude rovněž infi kované. V seriálu je postava lékaře přesvědčila
o tom, že s pomocí vhodné léčby je možné dosáhnout 98 procentní
šance, že se dítě narodí zdravé, a že riziko infekce je ve skutečnosti
mnohem nižší než celá řada dalších zdravotních nebezpečí,
která těhotenství pro matku i dítě představuje.
Před odvysíláním dané epizody věděla jen necelá jedna sedmina
pravidelných diváků seriálu Chirurgové o tom, že s pomocí
vhodné léčby je možné plod velmi úspěšně chránit před infekcí
HIV. Po odvysílání pořadu se počet lidí, kteří si toho byli vědomi,
zvýšil na čtyřnásobek – tentokrát správně odpověděli dva ze tří.
Tenhle výsledek znamená, že po hodině televizní zábavy v hlavním
vysílacím čase získalo asi osm milionů Američanů relevantní
informace o vztahu mezi HIV a těhotenstvím. O šest týdnů později
už toto povědomí sice trochu pokleslo, ale z dalšího průzkumu
vyplynulo, že téměř polovina respondentů ví, že žena infi kovaná
HIV má více než 90 procentní šanci dát život zdravému dítěti. To
je trojnásobné zlepšení oproti výchozímu stavu.
„Ty výsledky nám připadaly fenomenální, protože je to přece
jenom dramatický seriál. Lidé se na něj nedívají proto, aby z něj
načerpali informace o zdravotní péči. Neberou to jako nějaký naučný
nebo vzdělávací pořad,“ říká Rideoutová.
Ačkoli tým z Kaiserovy nadace nepodnikl žádný podobný experiment
se seriálem Dr. House, není důvod se domnívat, že by
dobrodružství tohoto svérázného lékaře a problémy jeho pacientů
měly na diváky menší informativní vliv než Pohotovost nebo Chirurgové.
Jak řekl Lawrence Kaplow, scenáristé seriálu se cítí zavázáni
udržovat v zápletkách určitou míru přesnosti. Aby se jim to
podařilo, radí se s experty a hledají v lékařské literatuře ojedinělé
a pozoruhodné případy, ale i v samotném štábu seriálu působí odborníci
na medicínu, jako například scenárista dr. David Foster.
Dr. Foster říká, že se ke psaní televizních scénářů dostal
přes jiného lékaře, se kterým se spřátelil během studií medicíny.
Dr. Neal Baer pracoval na seriálu Pohotovost, kde postupem
času povýšil na výkonného producenta. Dr. Baer pomáhal nastolit
v současných populárních pořadech vysokou úroveň přesnosti,
která v předchozí generaci seriálů z lékařského prostředí ustupovala
poutavému a napínavému příběhu.