✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Výhodné ceny ✅ Bezpečný nákup

Jako malá bojovala Bec o život. Coby učednice kněžky se touží stát součástí kmenu, který sice potřebuje její schopnosti, ale
zároveň se děsí její síly. A když se zjeví démoni, z boje je najednou válka. Dokud Bec nepotká druida Drusta, je její magie
slabá a netrénovaná. Pod jeho vedením a s malou skupinkou válečníků se vydají na dlouhou cestu nepřátelskou zemí, aby
konfrontovali Demonata přímo u pramene. Ale závěrečná bitva si vyžádá příliš hroznou oběť...

Ukážka textu z knihy

Matka zatlačí a já po dlouhém odporu vyklouznu z jejího těla
na krví potřísněnou trávu. Když se nadechnu, studený vzduch
mnou tak otřese, že vyjeknu. Matka se ochable zasměje, zvedne
mě, pevně mě sevře a začne mě kojit. Piju nenasytně, rty
mám přisáté k prsu, zběsile mrskám ručičkama a nožičkama.
Déšť se na nás jen lije, smývá mi krev z vrásčité teplé kůže.
Když jsem dost čistá, matka mě začne ukrývat před deštěm,
jak to jen jde. Je unavená, ale odpočinout si nemůže. Musí jít
dál. Políbí mě na čelo, vzdychne si a namáhavě vstane. Klopýtá
deštěm, často zakopne a padá, ale vždycky mě ochrání.

Banba mi nikdy nevěřila, že si pamatuji na vlastní porod. Tvrdila,
že to není možné, že to nedokáže dokonce ani mocná
kněžka nebo druid. Podle ní jsem si to vybájila.
Ale nevybájila. Vzpomínám si na to naprosto přesně, jako na
všechno, co jsem prožila. Na svět jsem přišla surově, v divočině,
matka byla sama a vyčerpaná. Tiskla jsem se k ní a ona se
plahočila v dešti neznámou krajinou, zpívala mi a snažila se
mě zahřát.
Byla jsem zmatená. Svět jsem vnímala jako spleť matoucích
zlomků a záblesků. Ale i když jsem byla nechápající novorozeně,
vycítila jsem matčino zoufalství. Její strach byl nakažlivý,
takže i když jsem byla příliš malá, než abych věděla, co je hrůza,
srdcem jsem ji cítila a třásla jsem se.
Po nekonečných hodinách plných bolesti se matka zhroutila před vraty kruhové dřevěné pevnosti – hradiště, kde teď
žiju. Neměla už dost sil, aby volala o pomoc. Takže jen ležela
v mokru a blátě, držela mi hlavu nahoře a usmívala se tomu,
jak se mračím a krkám. Naposledy mě políbila a pak si mě přitiskla
k prsům. Hltavě jsem pila, ale najednou mléko přestalo
téct. Já měla pořád hlad, tak jsem se brekem dožadovala dalšího.
A Goll mě v tom mokrém, matném svítání uslyšel a šel se
podívat, co se děje. Starý válečník mě našel, jak pláču a ochable
se zmítám v náručí své chladné, ztuhlé mrtvé matky.
„Když si toho pamatuješ tolik, musíš si taky pamatovat, jak ti
říkala,“ dobírala si mě často Banba. „Určitě svou holčičku oslovila
jménem.“
Jenže pokud mi matka nějaké jméno dala, neřekla jej nahlas.
Neznám ani její jméno, ani nevím, proč zemřela sama a v tak
zoufalé nouzi, daleko od domova. Mám v paměti celý svůj život,
ale nevím nic o tom jejím, nevím, odkud pocházím a kdo vlastně
jsem. A obávám se, že tyhle záhady už nikdy nerozluštím.

Často utíkám ke svým časným vzpomínkám, hledám v minulosti
radost a snažím se zapomínat na nynější hrůzy. Vracím
se až do svého prvního dne, kdy mě Goll odnesl do hradiště
a žertoval o tom, jakou to našel velikou krysu, k debatě o tom,
jestli mě mají nechat umřít venku s matkou, anebo jestli mě
přijmou do klanu. Banba si mě vyzkoušela a pak jim řekla, že
v sobě mám magii a že ze mě vychová kněžku. Někteří muži
byli proti, protože se mě báli, ale Banba prohlásila, že kdyby
mě vyhnali, přivolají tím na hradiště prokletí. Nakonec si prosadila
svou jako obvykle.
Vyrůstala jsem u Banby, v její maličké chatrči. Všichni ostatní
v hradišti bydleli společně, ale kněžka vždycky musí mít vlastní bydlení. Lehávala jsem na teplé trávě. Pila jsem kozí mléko,
které mi Banba cedila přes kus látky. Pozorně jsem se dívala na
svět, který byl někdy světlý a jindy tmavý. Slyšela jsem zvuky,
když velcí lidé pohybovali ústy, ale nevěděla jsem jistě, co to
znamená. Nerozuměla jsem slovům.
Lezla jsem a pak i chodila. Rostla jsem na těle i na duchu. Den
ode dne jsem se toho učila víc, skládala jsem slova k sobě do
řeči, a když jsem je složila správně, spokojeně jsem pištěla. Došlo
mi, že mám jméno: Bec. Znamená to „Maličká“. Tak mi řekl
Goll, když mě našel. Byla jsem na to jméno hrdá. Byl to můj
jediný majetek, bylo to něco, co mi nikdo nikdy nemůže vzít.
Jak jsem rostla, Banba mě cvičila a učila magii. Chápala jsem
rychle, už jen proto, že jsem si uměla zapamatovat slova každého
zaklínadla, které mi Banba řekla. Samozřejmě že magie
se neskládá jen ze samých zaklínadel. Kněžka se musí nechat
prostoupit mocí okolního světa, musí čerpat sílu ze země,
z větru, ze zvířat a stromů. V tom jsem moc dobrá nebyla. Pochybovala
jsem, že ze mě kdy bude opravdu mocná kněžka,
ale Banba tvrdila, že pokud na sobě budu pracovat, časem se
zlepším.
Velice brzy jsem zjistila, že nikdy moc nezapadnu mezi ostatní.
Děti se mě jakožto kněžčiny učednice bály. Matky jim řekly,
že mi nesmějí ubližovat, protože jinak bych proměnila jejich
oči v rozteklé loužičky nebo zuby v cihličky z hlíny. Byla jsem
smutná, že nemůžu být jedna z nich. Zeptala jsem se Banby,
odkud pocházím a jestli není nějaké místo, kde by mě víc brali
mezi sebe.
„Kněžky nikdy a nikde neberou mezi sebe,“ odpověděla mi na
rovinu. „Lidé jsou sice rádi, že nás mají po ruce, aby za námi
mohli běžet, když se neurodí nebo když žena nemůže otěhotnět, ale nikdy nám úplně nevěří. A nesvěřují se nám, dokud
opravdu není zbytí. Radši si na to zvykni, Maličká. Takový je
náš život.“
A ten život nebyl zlý. Kněžka má vždycky dost jídla, protože
jí ho dávají lidé, kteří si ji chtějí naklonit, anebo odvrátit ohavnou
kletbu. Když její kouzla vyjdou, získá si úctu a dary. Lidé
se zajímali, kolik jsem získala síly a jak bych tím mohla posílit
celé hradiště. Tomu se Banba často smála – říkala, že lidé jsou
vždycky buď moc podezřívaví, anebo si dělají přehnané naděje.
Pár lidí se ke mně chovalo obyčejně, třeba Goll Jednooký. Kdysi
byl náčelníkem hradiště, ale teď už je to jen stárnoucí válečník.
Nic nedbal na to, že jsem cizí, že se neví, odkud pocházím
a že se učím na kněžku. Pro něj jsem byla prostě holčička.
Dokonce mě někdy rozmazloval, protože právě on mě našel
a pojmenoval, a tak si připadal tak trochu jako můj otec. Často
si se mnou hrával, vysadil si mě na svá široká ramena a chodil
se mnou po hradišti, ostatní se tomu smáli, anebo si odfrkovali,
a on u toho chrochtal jako čuník. Golla milovaly všechny
děti. Byl to urputný válečník a v bitvách zabil mnoho mužů,
ale potají, v srdci byl pořád kluk.
To byly ty nejhezčí časy. Snila jsem o tom, jak vyrostu a ovládnu
magii. Sklízela jsem obilí. Pásla krávy a ovce. Běžnou práci
jsem vlastně dělat neměla, ale když bylo nějaké jiné dítě líné,
vždycky jsem se nabídla a obvykle mi to dovolili. Pár dětí se
se mnou dokonce časem skamarádilo. Před rodiči by to nepřiznaly,
ale když se nikdo nedíval, mluvily se mnou a mohla
jsem si s nimi hrát.
Hry... práce... učení se kouzlům... Dobré časy. Prosté časy. Život
běžel tak, jak běžet má. Stejně jako od počátku světa.
Pak ale přišli démoni.