✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup
Slavná francouzská autorka vypráví příběh Sybil a Françoise, kteří tvoří šťastný pár až do okamžiku, kdy mezi ně vstoupí jiná žena.
“Byla jsem si jistá, že sem jednou přijdete......,” řekla, ale moc jistoty v tom prohlášení nebylo. “A jsem ráda, že se to stalo tak brzy,” dodala mile. (Mouna je příjemná žena, to je ten správný výraz, pomyslel si François. Od chvíle, kdy sem vstoupil, si kladl otázku, co tady vlastně pohledává.) “ Tak nejdřív, co chcete pít? Co se tak v šest hodin pije...? Chcete ochutnat nějaký německý koktejl? Znám jeden, je trochu silný, ale vynikající, dělá se z vodky. Ano? Kurte! Kurte...!” zavolala na svého majordoma, který se schovával v chodbě za dvěma sfingami z mědi a zlata, trochu velkými do interiéru. “ Kurte, dva bismarcky prosím... Kurt přišel se mnou z Dortmundu!” (Šeptala) “ Uvědomujete si, co to znamená? Není to pro mne úžasné....? Paříž je město, které se špatně opouští, ale také je obtížné znovu se do něj vrátit, víte, pane....ach....François, promiňte.”
Mluvila, mluvila, pořád stejně výřečná a směšná, ale samota ve dvou způsobovala , že François nepociťoval své obvyklé podráždění, jak by se dalo očekávat. Lidské bytosti jsou přece jen jiné, než očekáváme. Každý je zranitelný nebo dojemný v nějakém koutku svého já. Každopádně jsou lidé složitější, než aby na jejich posouzení stačily naše vlastní ironické a blazeované pohledy.
Mouna byla pro Françoise naprosto neznámou bytostí, a tak ji posuzoval shovívavěji a jaksi všeobecně. Kdyby ji byl skutečně znal, i kdyby to mělo být jen prostřednictvím nepravd nebo ironie, kdyby byl znal jediný konkrétní detail z její minulosti, přítomnosti či jejího života vůbec, určitě by v něm nevzbuzovala tu shovívavost, ten uctivý a legrační zájem, který v něm vyvolávalo naprosté neznámo... Udivovala ho jeho přítomnost tady, v tomhle načinčaném salonu, zbytečnost jejich schůzky, fakt, že ztratil zbytečně den právě kvůli téhle absurdní schůzce - ostatně pro Mounu to byl také ztracený den - , dva dny úplně směšně a hloupě zabité jen jeho vlastním přičiněním.
Podala mu sklenici naplněnou načervenalým, kalným koktejlem, německým koktejlem, jako by to tím všechno chtěla napravit! Byl ostatně lahodný...velmi lahodný, to se nedalo popřít, dokázal povzbudit, byl silný a jemný, silný a krásně klouzal do hrdla....... Sybil by určitě nadchl! “ Je lahodný, pravil.
“ Že? Objednám další, jeden pro vás, jeden pro mne. Bude se nám snáze mluvit o té hře. Včera jsem před tím chudákem Berthomieuxem nemohla.... Asi jste na to zapomněl, ale jemu patří polovina divadla, víte? To trochu celou věc komplikuje.....”
Ať už to způsobil ten koktejl nebo ona sama, najednou už nepůsobila, jako by nepatřila do téhle doby, už nebyla směšná, zdála se naopak chytrá a živá. Z hlasu nezazníval jen neklid nebo podráždění, byla tam také laskavost a ironie. Ne, určitě to nebyla hloupost a naivita, která Berthomieuxe odsunula z místa ředitele na vedlejší kolej. Tahle dáma byla určitě dost mazaná, aby všude nevykládala, jakými pravomocemi disponuje. A ten chudák Berthomieux si evidentně myslel, že ji může ovládat!
Apartmá se rozkládalo v šestém patře, zapadající slunce se opíralo do oken, obloha venku rudla soumrakem, bylo to už určitě dost pozdě... Ten koktejl bismarck měl jednu jedinou nevýhodu: vyvolával žízeň. Žízeň natolik velkou, že François neprotestoval, když přirozeně přišel další. Ztrácel tu svůj čas, jejich čas, ale činilo mu to potěšení. Už dávno na něj alkohol neměl takový vliv. Už dávno necítil takové uvolnění, bezstarostnost, dojem, že všechno ví a všechno dokáže předvídat.... takové pocity mívá člověk v alkoholovém opojení na střední škole. Rozsvítila lampičku, smála se, omládla. Určitě byla ohromně zábavná, tahle Mouna Vogelová.... A velmi přitažlivá v tom svém provokujícím a trochu výstředním stylu. Patřila k ženám, které jsou určeny přímo pro muže, které se mužům oddávají, takové ženy už dnes nejsou....Françoise zaplavila minutka nostalgie, ale okamžitě ji zahnal, cítil se směšný. Tahle poloha nostalgického požitkáře mu byla cizí a připadala mu komická.
Zvedl se. Všechno ji v tom bránilo. Netoužil po této ženě, toužil po tom ji vdechovat, jako mladý pes, jako starý pes, jako dospělý muž, říkal si zmateně. S překvapením zkonstatoval, jak pevně stojí na nohou. Jakmile se jí dotkl, jakmile jí položil ruku na krk, zasténala, jako by ji už měl, jako by na to čekala celé hodiny, zkrátka jako by tohle jeho gesto nebylo ani nemístné, ani neočekávané......O chvilku později mu zašeptala: ano, viděla ho, jeho a potom Sybil a odraz jejich milování v tom zrcadle v divadle, v té pověstné chodbě.....
