Postava Kim Čijong, obyčejné třicátnice, je korejským čtenářům — a zejména čtenářkám — důvěrně známá. O věrohodnost jejího příběhu se autorka nemusí nijak zvlášť snažit, protože jednotlivé životní epizody tvoří součást obecné každodennosti a společně sdílené zkušenosti. Symbolický je už sám výběr jména: Čijong je údajně nejčastějším křestním jménem dávaným korejským dívkám v roce 1982. Téměř každý tak ve svém okolí zná nějakou tu „Kim Čijong“, která od útlého dětství přes školní léta, později v manželství a v zaměstnání postupně zažívá drobné ústrky, obtěžování i zjevnou diskriminaci.
Jednoho dne však hlavní hrdinka začne mluvit jinými hlasy. Hlasem své kamarádky, své matky… Manžel jí domluví návštěvu psychiatra a ona mu vypráví svůj příběh, který je zároveň příběhem všech korejských žen. Před rozuzlením každé příhody už většinou podvědomě cítíme, co bude následovat, byť bychom se možná raději mýlili. Společenská realita vycházející z tradičních hodnot a postojů je však v tomto ohledu mrazivá a neúprosná.
