Ves plná stínů v údolí. Hluboko se řeka vryla do skály. Kostel, budova školy, náves s lavičkou pro večerní vyprávěnky. Tady žije dítě s babičkou. Třetí židle u stolu je prázdná, dědeček, který býval lovcem, je teď v Tamanguru.

„Ves není nic než mušinec na mapě,“ říká babička, a v kuchyni zapíchla do mapy špendlíky: Benátky, Tumbaco, Havana, Paříž. Ráda se tam ve vzpomínkách vrací. Pro dítě, kterému se stále zdá o tom, jak se bratříčkovo tělo vzdaluje po řece k Černému moři, je babička jediným štěstím. Má velké srdce. I pro kominíka nebo pro zvláštní Elsu, která s sebou občas k večeři vezme Elvise Presleyho.

S velkým citem, vřelostí a humorem, bez zbytečných kudrlinek, ale obrazně bohatým jazykem nám Leta Semadeni přibližuje existenci dvou lidí, kteří si vzájemně pomáhají žít: každodenní přátelské, občas logice odporující soužití, pod jehož povrchem číhá stále patrné lidské drama.