Ukážka z textu
„Ve všech případech,“ říkala paní Harveyová, „byly dveře nezamčené, klíčky v zapalování, nepodařilo se objevit žádné známky zápasu a nezdálo se, že by se cokoliv ztratilo. Způsob provedení byl v podstatě stejný.“
Složila své poznámky a vsunula je zpátky do kapsy.
„Jste dobře informovaná,“ poznamenala jsem lakonicky. Nezeptala jsem se, jak informace získala; předpokládala jsem totiž, že jejich shromažďováním pověřila své podřízené.
„Byla jste u toho od začátku,“ pronesla. „Zkoumala jste všechna těla. A přesto, jak jsem pochopila, nevíte, co je zabilo.“
„To je pravda. Nevím,“ odpověděla jsem.
„Vy nevíte? Nebo to prostě nechcete říct, doktorko Scarpettová?“
Ve své profesi žalobkyně si Pat Harveyová vysloužila všeobecnou úctu, dokonce možná obavy. Nezastavila se před ničím, byla agresivní, a já jsem najednou měla pocit, že se její veranda změnila v soudní síň.
„Kdybych znala příčinu jejich smrti, nebyla bych ji označila za neznámou,“ prohlásila jsem klidně.
„Ale jste přesvědčena, že byli zavražděni.“
„Jsem přesvědčena, že mladí, zdraví lidé náhle neopustí svůj vůz a nezemřou přirozenou smrtí v lese, paní Harveyová.“
