Když se někdo narodí s talentem, vyhráno nemá, ale jako start je to dobré. Když se někdo narodí se dvěma talenty, je to trochu těžší, protože se musí pořád rozhodovat, kterému se věnovat víc, ale narodit se s pěti talenty je skoro katastrofa, to se úplně uhlídat nedá, a to se přihodilo Lucii Verrall. Výborně píše prózu, je skvělou básnířkou, má velké nadání pro dokumentární i krajinářskou fotografii stejně jako pro vybroušené minimalistické kompozice a jen tak na okraj zpívala v rockové kapele a tancovala v Semaforu. Jediné, co všechny talenty Lucie Verrall spojuje, jsou dvě vlastně protichůdné vlastnosti. Třeba záchvěv smutku, melancholie, křivdy nebo zlomeného snu vidí i tam, kde si ho ostatní nevšimnou, a dovede ho vyjádřit jen několika slovy, bez patosu, bez citového vydírání. A pak smysl pro humor. Smysl pro nonsens, pro paradox chvíle. A toho humoru je v Chodivé trávě nepřeberně. Člověk čte, dobře se baví a najednou si uvědomí, že ale chvíli slzel. Michael Třeštík.
