Dnes už jsem jiná. Už ze mě neprýští sebevědomí, jen čurůček teplé krve z rozseknutého rtu mi právě stéká po bradě. Ohledávám ranku jazykem, kovová pachuť se mi rozlézá po patře a z šedé kůry mozkové vytahuji zabodnutý střípek vzpomínek.
Jak jsme tehdy se Zitou hrdě vypínaly hrudníky, aby z nich každý mohl rozluštit: Jsme emancipované, soběstačné a úspěšné! S námi nikdo mávat nebude. I když, pokud bych měla být zcela upřímná, já musela k oné soběstačnosti a emancipovanosti doklopýtat cestičkami značně krkolomnými. Ale zdařilo se, táhlo mi na Kristovy roky a žádný vztah už mě nemohl vykolejit z přesně vymezené trasy směrem vzhůru. Tedy domnívala jsem se, že žádný vztah už mě nemůže vykolejit
