Vražda Krista obohacuje Reichovy psychosexuální analýzy o rozměr literární a historický. Napříč dějinami tu sledujeme chronickou tragédii lidstva – instinktivní eliminaci osobností, snažících se zacelit “propast mezi snem o životě a schopností tento život žít”. Ježíš Kristus je v tomto textu symbolem svobodně prožívaného života, vřelosti bez patologických a neurotických blokací. Spontánním, celistvým člověkem, který zůstává v kontaktu s vlastními emocemi i širokým kosmem. Právě pro tyto vlastnosti musel být zavražděn. Kristovský princip v sobě nesou všechny novorozené děti, které během vývoje mrzačí výchovné metody společnosti postižené “emočním morem”. Tak je Kristus znovu vražděn v každém dítěti, kterému je systematicky bráněno v tom, aby dosáhlo plné potence života a lásky.
