Monografie je věnována československému disentu v časech komunistického režimu, demokratické revoluce a liberální transformace. Její tematický a obsahový rámec ohraničují mezníky „obnovení pořádku“ po srpnu 1968, vzniku Charty 77, pádu komunistického režimu v listopadu 1989 a manifestací občanského neklidu v letech 1999–2000. Jejím cílem je představit disent jako politický, kulturní a duchovní faktor působící až do našich dnů.
Jednotlivé kapitoly jsou věnovány disidentskému legalismu a zrodu právního odporu; politickým perspektivám socialistické opozice po sovětské okupaci; vlivu a rezonanci disidentských myšlenek v československé společnosti; svobodnému filosofickému myšlení v podmínkách vnější nesvobody; názorovému a politickému profilování disidentů po pádu komunistického režimu; možnostem a limitům morálního vzdoru vůči politice jako technologii moci v podmínkách komunistické diktatury i liberální demokracie.
Autoři vycházejí z intelektuálních dějin a dějin politického myšlení, z kritických pohledů na pozdně moderní společnosti; využívají archivních pramenů a sociologických šetření. Vedle obecnějších, teoreticky zakotvených úvah nabízejí vhledy mikrohistorického a personalistického charakteru.
