Kniha vytváří plastický obraz československého socialistického školství, který se zakládá jak na vzpomínkách pamětníků, získaných metodou orální historie, tak na studiu archivních, mnohdy pro podobné účely dodnes nevyužitých dokumentů. Prezentuje výsledky pedagogicko-historického výzkumu, který proběhl v uplynulých letech.
V centru pozornosti stojí vzdělávání učitelů před rokem 1989 a jejich zkušenosti s výukou na základních školách. Pedagogové kromě (politicky laděných) schůzí ve škole popisují i svou mimopracovní činnost a volný čas. Doposud poměrně neprobádané téma pak představuje snaha o ateizaci společnosti, v níž měli právě učitelé sehrávat důležitou roli. Pamětníci rovněž podávají svědectví o atmosféře ve školách v době pražského jara a o tzv. strategiích přežití, prověrkách i postizích, které po něm následovaly, či o období normalizace.
