Ten v první části vyprávění charakterizuje prostředí, ve kterém vyrůstali jeho rodiče, a zmiňuje se i o okolnostech jejich seznámení. Po sňatku založili podnik na cementové zboží, obchod se stavebninami a později přijali i zakázky na výstavbu úřednických vilek na předměstí Prostějova. Firma však zkrachovala, a tak se rozhodli opustit Moravu. Tatínek Fabián získal místo stavbyvedoucího cukrovaru a lihovaru nedaleko Bělehradu v Srbsku. V r.1912 se usadili i se třemi malými dětmi v pronajaté venkovské usedlosti. Bezstarostné chvíle dětských her ve volné přírodě přerušila válka. Armáda stavení zabavila, tatínek se nejprve ocitl v internačním táboře a později na frontě. Maminka Marie s šestiletým Františkem a jeho sourozenci se vydali na dalekou cestu zpět na Moravu, která trvala téměř tři roky. Trápil je hlad, žízeň, únava i nemoci. S pomocí srbských venkovanů přežili všechny útrapy putování mezi frontami. Autor působivě zobrazuje nelidské utrpení nevinných obětí válečného konfliktu, zachycuje jejich neuvěřitelnou houževnatost i vůli po životě.