Dlouhá cesta 1. světovou válkou začala pro Josefa Lacinu v srpnu 1914 na libereckém nádraží odjezdem na frontu do Srbska. Jako mnoho z českých vojáků však nebyl nadšen představou boje se slovanským národem. Pokoušel se proto přejít do zajetí, což se mu v prosinci 1914 podařilo. Relativně poklidný život v zázemí při práci v textilní továrně zhatila v říjnu 1915 nová ofenzíva Centrálních mocností a zhroucení srbské armády, které následovala jedna z největších tragédií Velké války - ústup přes albánské hory za nepříznivých klimatických podmínek a s minimálními zásobami. Tato "Srbská Golgota", která si vyžádala kolem 250 000 obětí z řad vojáků i civilistů, pro Josefa Lacinu a další přeživší zajatce skončila na neméně nehostinném italském ostrově Asinara. Následoval převoz do Francie a práce v chemické továrně. Při první příležitosti vstupuje v únoru 1918 do formující se čs. armády a stává se příslušníkem 21. střeleckého pluku. Účastní se s ním všech bojů na západní frontě, včetně slavné bitvy u Terronu v říjnu 1918.
