Když jsem po úraze ve dvanácti letech přestal vidět, nastoupil jsem do školy pro nevidomé v Praze. Tím jsem se dostal do úplně jiného světa. Do té doby jsem žil bezstarostným klukovským životem na venkově obklopen pestrou přírodou. O hudbě jsem neměl žádné vědomosti. V této škole každý žák hrál na nějaký hudební nástroj. Takřka v každé místnosti stál klavír. Ladiči, kteří je chodili ladit a opravovat mne do tajů své práce ochotně zasvěcovali. Tím mi velmi usnadnili rozhodování o mém budoucím zaměstnání. Být ladičem pian znamená neustále cestovat. S touto skutečností jsem se vyrovnal tak, že jsem si z vyhledávání adres vytvořil adrenalinový sport, který již provozuji 48 let.