Vladimír Veit zhudebňoval Villonovy verše již od šedesátých let. Českého písničkáře a pařížského prominenta i kriminálníka dělí sice půl tisíciletí, ale Villonův sebeironizující úšklebek i špatně skrývaný smutek a obava z budoucnosti rezonovaly v Čechách v období začínající normalizace s bolestným porozuměním.
Středověký Villon promlouvá v písních zakazovaného písničkáře o smrti, popisuje osobní mizérie, líčí lidské osudy v nelítostném soukolí „velkých“ dějin, načrtává karnevalové příběhy boje hladu s přecpanými břichy a glosuje prohry intelektu s mocí. Vladimír Veit směl nahrát svého Villona až po odchodu do exilu a písně nyní vycházejí poprvé oficiálně na CD.