Když Ota Pavel zemřel, nebylo mu ještě třiačtyřicet. Napsal sedm knížek – pět o sportu a dvě o svém dětství, rodičích, bratrech, lidech a rybaření. Své příběhy psal jako básně v próze: poctivě a – jak sám přiznával – pracně, až mučivě. Přesto jako krásnou literaturu v tom pravém smyslu slova. V roce 1964 mu vyšla první knížka Dukla mezi mrakodrapy. Tehdy onemocněl maniodepresivní psychózou a do konce života mu zbývalo devět let. V nich byl šestnáctkrát hospitalizován na psychiatrii a zároveň se stal uznávaným autorem.

Povídkové sborníky Jak jsem potkal ryby, Smrt krásných srnců patří ke klasickým dílům české literatury. Jan Werich o nich řekl, že kdyby je napsal anglicky, klečel by mu svět u nohou. Bohumil Hrabal prohlásil, že jestli by si někdo z našinců zasloužil Nobelovu cenu za literaturu, tak jedině Ota Pavel. Právě o tom, jak vyrůstal, žil, sportoval, psal, radoval se i zápolil s nemocí, vypráví tahle knížka. Jako vzpomínka na mimořádně nadaného umělce, jako ohlédnutí, jako postskriptum…