Barva představuje jeden z tradičních filosofických problémů, který byl a je zkoumat z nejrůznějších úhlů pohledu, v různých souvislostech a kontextech. Ondřej Beran přistupuje k této problematice z perspektivy filosofie „obratu k jazyku“ a ukazuje, jak k otázkám, které mohou v souvislosti s barvami vyvstávat, přistupuje analytické filosofie či filosofie jazyka. Předmětem jeho zájmu jsou především zákonitosti, jimiž se řídí naše používání slov pro barvy a vět, jež je obsahují. Zaměřuje se na logické formy či struktury výpovědí o barvách a snaží se při tom zachytit jejich obecné zákonitosti a filosofický statut.

Na jedné straně zkoumá možnosti formálního zachycení zákonitostí – jako například, že nic nemůže být zároveň červené a zelené – jako obecně platných, na druhé straně klade důraz na důležitost empirického studia barev. Způsob, jakým o barvách mluvíme, se totiž liší nejen jazyk od jazyka (struktura slovníku moderních západních jazyků je značně odlišná od jazyků kulturně či historicky jim vzdálených), ale také kontext od kontextu. Autor v této souvislosti upozorňuje na to, že mluvení o barvách je kontextualizovaná dovednost, které se musíme učit. Významnou součástí toho je také učení se práci s vlastním tělem a vnímáním.