Ve svém posledním románu Srdcerváč líčí Boris Vian s poetickou nadsázkou horor bezbřehé mateřské lásky, jež nakonec uvězní děti v klecích, aby si neublížily. Může jít pouze o hyporbolický model jistého rysu ženství, v souvislosti s výše připomenutými díly však čtenáře napadne, zda to vlastně není docela přiléhavá metafora časů, kdy je mužský, patriarchální princip na ústupu a řád se rozplizává v citově věčně zjitřenou, tu dojatou, tu uraženou chimérickou všelásku, jež člověka dusí v mateřském objetí politických i mediálních kýčů. V závěru století se vskutku zdá, že právě vášně soucitu, ať už s vykořisťovaným proletariátem, nebo utlačovanými soukmenovci, nadělaly tu největší paseku.