Pozorným čtenářům Márquezovy biografie Žít, abych mohl vyprávět jistě neunikl moment jedné spisovatelovy životní etapy, která je mimořádně důležitá pro vznik románu Všechna špína světa (La Hojarasca, 1954). Právě v době, kdy se mladý Gabo vrací s matkou do domu svého dědečka v rodném městě Aracatace - který chtějí prodat a který našli v zoufalém stavu, stejně jako je zoufalá celá Aracataca - rodí se v mysli nepokojného novináře náčrt budoucího románu.

Osvěžen vzpomínkami a prožitky se po návratu do Baranquilly pouští do psaní svého vůbec prvního románu, který nakladatel (jak to většinou u raných děl slavných autorů bývá) nechtěl zpočátku ani vydat. Pod vlivem několika autorů, zejména pak Williama Faulknera, v jehož Yoknapatawphě nachází inspiraci pro smyšlené Macondo, a z antiky pak Sofokla, v jehož Králi Oidipovi a zejména Antigoně nalézá historií ověřené myšlenky o spiknutí ve společnosti a o zneužívání moci, vzniká nerozsáhlé, ale výjimečné dílo o úpadku městečka, kde kdysi bylo všechno lepší a kde je akumulovaná nenávist, která vybuchne dnem vynesení rozsudku nad nevítaným cizincem.

Děj, vymezený lety 1903-1928, se odehrává v mytickém a v pozdější autorově tvorbě legendárním městečku, za něž si však můžeme dosadit kterékoli jiné místo v Latinské Americe. Příběh je vyprávěn třemi postavami zastupujícími tři různé generace: starý generál (dědeček), Isabel (jeho dcera) a Isabelin syn. Každý z nich rozvíjí zvláštní vnitřní monolog o smrti záhadného a nenáviděného lékaře, kterého obyvatelé Maconda nechtějí pohřbít do země, protože spáchal sebevraždu. Právě prostřednictvím vyprávění malého chlapce je možné procházet studeným a smutným prostředím smrti a loučením se zesnulým, nad nímž je obyvateli městečka dávno vyřknut ortel. Ortel vycházející z bezmoci nad zánikem někdejší slávy a bohatství Maconda, zničeného válkami a vleklými krizemi, které plnily ulice a domy listím, odpadky a špínou.

1. vydání.