Svět povídek Daniely Fisherové je ozářený jako scéna a (na první pohled) velmi reálný. Je živý a barevný, podaný se zaujetím jakoby očitého svědka - vypravěče, pro kterého „svět je příběh, prst ukazující někam jinam, směr". Jde v podstatě o dva závažné problémy, které autorka popisuje z různých perspektiv, a to s velkou bravurou a přesvědčivostí: Otázka, do jaké míry jsme schopni „poznání" se snoubí s otázkou, zda naše poznání lze vůbec zprostředkovat. Je-li svět příběhem, který nám - podoben prstu - ukazuje podstatu všeho dění, pak je ale příběh současně i „prstem, který se nikdy nedotkne", tedy gestem, které ve skutečnosti nenajde nikdy svého adresáta.