Vzájemné učení, tedy učení mezi spolupracovníky, přáteli, spolužáky či kolegy, má potenciál rozvíjet kognitivní i sociální dovednosti a muže přispívat k pocitu životního naplnění. Přibližně od 90. let 20. století proto mnohé zahraniční univerzity hledají cesty, jak podporou vzájemného učení mezi studenty zlepšit výuku, zvýšit spokojenost studentů se studiem a snížit studijní neúspěšnost. Navzdory tomu vzájemné učení na českých vysokých školách představuje jedno z bílých míst pedagogického výzkumu i vysokoškolské didaktiky.
Autorka proto shrnuje zahraniční výzkumy o významu vzájemného učení mezi vysokoškolskými studenty a nabízí pestrou škálu metod k jeho podpoře. Nadto přináší výsledky výzkumu o vzájemném učení mezi českými studenty kombinovaných studií pedagogických oboru. Mapuje jeho různorodé podoby a dokládá, že i v českém prostředí podpora vzájemného učení může významně ovlivnit, zda studenti ve studiu uspějí a nakolik budou své studium vnímat jako kvalitní.
