Jsou tři témata, o nichž se až posedle diskutuje: gender, práva zvířat a eutanazie. V akademickém světě se těmito otázkami zabývají tři politicky korektní disciplíny: gender studies, animal studies a bioetika. Když si však čteme texty zakladatelů těchto disciplín Johna Moneyho, Judith Butlerové, Petera Singera, Donny Harawayové a několika dalších, zjišťujeme, že jako vedlejší produkt prezentovaných dobrých záměrů tu prosvítají absurdní, ne-li naprosto zavrženíhodné důsledky. Pokud pohlaví nesouvisí s pohlavními orgány, proč ho každé ráno neměnit? Pokud je tělo podřízeno našemu úsudku, proč ho nepředělávat donekonečna? Pokud není rozdíl mezi člověkem a zvířetem, proč neprovádět vědecké pokusy místo na zvířatech na lidech v kómatu, proč nevést sexuální život se svým psem? Pokud existují životy hodné toho názvu a jiné, které nestojí za to žít, proč „tělesně postižené“ včetně „vadných“ dětí nelikvidovat? Proč neudělat z orgánů umírajících majetek státu, když by prospěly těm slibnějším?
Jean-François Braunstein odvedl práci úctyhodnou nejen rozsahem – přečetl tisíce stran těchto na Západě oslavovaných teoretiků, rozebral jejich myšlenky, poukázal na rozpory v nich i na osobní vývoj autorů; analyzuje, zdůrazňuje, namítá, dekonstruuje. Snaha „setřít hranice“ mezi pohlavími, mezi zvířaty a lidmi, mezi živými a mrtvými je chybná. Právě naopak, k těmto hranicím, které k nám nedílně patří, je třeba se stavět čelem. Ano, filosofie někdy přichází o rozum, a to když zapomene na člověka.
