Čtenáři se nyní konečně naskýtá příležitost, aby se s ní seznámil, připravenému vydání totiž nejdříve bránily obavy nakladatelství z nepříjemností, které by mu hrozily od cenzorských institucí, a později zabránil jejímu vydání zánik Odeonu. Tím spíše je však zřejmé, že kvality toho vynikajícího díla odolaly času, protože z Nádasova pera se zrodila nevšední literárně psychologická studie o všudypřítomnosti strachu, který v 50 letech zachvacoval – a křivil – děti komunistických prominentů žijících v chráněných čtvrtích budínských kopců, i o lživosti a vyčpělosti komunistických idejí, které se při střetu s tíživou skutečností rozpadaly v prach. Podobnému tématu, tedy vnímání absurdit a groteskní ubohosti života v 50. letech očima pozorného dětského pozorovatele, jsou věnovány i povídky Zeď a Sanyika, opět zasazené do čtvrti vyhrazené komunistickým pohlavárům. S jistým časovým odstupem se protikladem vyprázdněné mrtvé ideologie a prostého lidského bytí, žitého naplno, zabývá Nádas v plasticky propracované novele Dům paní Kláry, kde jej zachytil na konfrontaci vyhaslé komunistické intelektuálky a její nekomplikované, živočišné služky. V povídce Zahradník se autor politickému náboji vyhnul a podal v ní jímavý obraz dětského zármutku nad ztrátou matky, kdežto v bravurní próze Mínótauros předvedl Nádas svou schopnost absurdního pojetí skutečnosti.