✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup

Sexuolog a porodník docent Radim Uzel je čtenářům znám jako autor mnoha humorných publikací s lechtivými, ale i odbornými tématy. Ve své biografii se však představuje ve více životních rolích. Provází nás svým dětstvím, vzpomíná na prarodiče a rodiče, doby studia a profesní milníky, nechybí ani náhled do jeho současného soukromí.

Ukážka textu z knihy

Nedávno jsem se v Literárních novinách dočetl, že první věta
vlastně prodává celou knihu. A hned tam taky byly první věty
různých slavných publikací. Nemusí to být vždycky nějaká
bomba. Jedna z nejslavnějších knih začíná třeba suchým konstatováním:
„Tak nám zabili Ferdinanda.“ Geniální je začátek
Tolstého Anny Kareniny: „Všechny šťastné rodiny jsou si podobny,
každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“
Správně! Už nemusím přemýšlet čím čtenáře nalákat. Má
se zkrátka začínat rodinou. Anamnéza znamená česky rozpomínání.
A každá lékařská dokumentace začíná vždycky
rozpomínáním rodinným. Vyplatí se jistě pátrat po všech nemocech,
na co zemřeli rodiče a prarodiče, popřípadě jak jsou
na tom se zdravím sourozenci. Ovšem takové čtení není zase
až tak velká zábava. Vzpomínám si, že když jsme už jako studenti
nenarazili v pacientově rodině na žádné zvláštní onemocnění,
psávali jsme do této rubriky slovo „bezvýznamná“.
Dnes vidím, že to byla chyba. V životě předků a sourozenců
jistě nic bezvýznamného není. Dokonce i takové úmrtí
sešlostí věkem může mít na posouzení zdravotního stavu
potomka určitý vliv. Ostatně sešlost věkem je nepochybně
ideální příčinou smrti. Znamená to, že naše tělo odchází do
hrobu rovnoměrně zhuntované. Že žádný orgán nepředbíhá,
nic nevynechává, stárneme symetricky. Krematorium pak
představuje už jenom jakési automobilové vrakoviště, kde už
nikdo nenajde jedinou použitelnou součástku. Kéž by se mi
podařilo umřít tímto způsobem! Asi to nepůjde, protože už
dnes některé orgány „předbíhají“, hlavně klouby.
Bohužel se u většiny lidí najde v těle vždycky nějaký
orgán, který se porouchá s předstihem. Utěšuji se tím, že
havarijní pohybový aparát jistě není největší tragédií. I na
invalidním vozíku se dá ještě vyprodukovat přinejmenším
nějaká myšlenka. Ostatně můj bývalý šéf profesor Presl kdysi
tvrdil, že tělesné svalstvo používá jenom k přenášení svého
mozku z místa na místo.
Jak vidím, začal jsem pěkně morbidně. Jenže ono to
vlastně mému pokročilejšímu věku (71) tak trochu přísluší.
Když se občas sejdeme s bývalými spolužáky, hovoříme
v poslední době převážně o nemocech. Končí to pak většinou
seznamem těch, kteří už to mají za sebou, což mne
opět přivádí k myšlence rodinné anamnézy. Ta tedy v mém
případě rozhodně není bez různých zajímavostí. Naopak.
Moji předkové byli často lidé neobyčejní a pozoruhodní.
Týká se to především mého dědečka z tatínkovy strany.
Můj dědeček MUDr. Karel Uzel se už před mnoha lety
rozhodl sepisovat své paměti. V té době již překročil sedmdesátku,
byl tedy tak starý jako dnes já. A zatímco já už jsem
medicínu pověsil na hřebík, dědeček i v tomto pokročilém
věku stále ještě ordinoval ve svém domě v Mělníku. Jako typický
rodinný lékař si zařídil ordinační hodiny jenom dopoledne.
Na spisovatelství měl tedy dostatek času odpoledne
a večer.
Myslím, že jsme ho k amatérské literární tvorbě tak trochu
inspirovali společně s mým bratrancem Karlem. Už na
sklonku druhé světové války jsme totiž oba – tehdy chlapci
věku předškolního – považovali za vrchol blaha, když jsme
mohli večer společně s dědečkem zalehnout na široké kanape
a v přítmí naslouchat jeho příhodám z dětství. Dědeček
vyprávěl o prázdninách ve Svépravicích, což je dnes součást
Prahy-Horních Počernic. Pobýval tam u svého strýčka kováře.
Dozvěděli jsme se o vykopávání čmeláků v lese a plavení
prasat v rybníce. Slyšeli jsme také různé příhody z Prahy-
-Karlína, kde měl jeho otec, můj pradědeček, truhlářskou
živnost. Na prázdninový pobyt do Svépravic jezdívali koňským
povozem, což pro dědečka nesporně představovalo
každoroční atrakci.
Kromě studijních zážitků z lékařské fakulty na přelomu
devatenáctého a dvacátého století (dědeček promoval na
Karlově-Ferdinandově pražské univerzitě v roce 1902) jsme
vyslechli také zajímavosti o léčitelských praktikách domovnice
Hostašky a mnoho dalších dobrodružství. Často jsme
nutili dědečka k opakování, takže všechny příhody doznaly
desítek válečných repríz.
K onomu vyprávění pak neodmyslitelně patřila zvláštní
vůně, která z našeho dědečka vycházela a jejímiž hlavními
součástmi byla dezinfekce z jeho lékařské ordinace a kouř
z doutníků, které si dokonce i v hubených válečných protektorátních
letech občas dopřával. Tento neopakovatelný
odér byl ještě doplněn terpentýnem z olejových barev používaných
jeho ženou. Naše babička Milča byla totiž malířkou
a veškeré tyto hovory se odehrávaly v přízemním pokoji
dědečkovy vily, honosně zvaném ateliér.
Jenom občas se do těchto vzpomínek mísí náhlý úprk
do sklepa zařízeného jako protiletecký kryt. Na sklonku
války i v Mělníku troubily sirény na poplach a my kluci
jsme nechápali, čeho se to ti dospělí tolik bojí. Ve sklepě
jsme to měli celkem pěkně zařízeno. Byly tam přestěhovány
náhradní postele, kryt byl vyzdoben perskými koberci;
k vysoké estetické úrovni tohoto válečného útulku přispěly
dokonce i některé starožitnosti z dědečkovy nepřeberné
sbírky. S dětskou naivitou jsme se s bratrancem Karlíčkem
na ty letecké poplachy skoro těšili.
Dědečkovy paměti začínají kuriózním sdělením, že vlastně
nezná přesný den svého narození. Jeho maminka prý
měla ve svých modlitebních knížkách na poslední stránce
data narození všech dětí a o dědečkovi měla napsáno, že se
narodil 4. června 1877. To však platilo jenom do maturity.
Tehdy totiž museli studenti oktávy pražského Gymnázia
v Truhlářské ulici donést třídnímu profesorovi křestní list.
Dědeček se prý smál na celé kolo, když profesor dr. Čáda
před celou třídou spustil, že jsou ve třídě žáci, kteří chtějí
dělat maturitu a nevědí, kdy se narodili. „Uzle, nesmějte se,
to jste vy. Celých osm roků jsme vám psali na vysvědčení
datum narození 4. června 1877, a zatím na křestním listě
máte datum 4. května. Protože křestní list je úřední listina,
bude pro vás napříště už vždycky platit 4. květen.“ Dědečkova
námitka s maminčinou modlitební knížkou byla pro
pana profesora směšná, i když oba jeho rodiče tvrdili, že se
farář v matričním záznamu prostě spletl.