✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Výhodné ceny ✅ Bezpečný nákup

Příběh o tom, kam až nás může zavést touha po dokonalosti Snad každá jsme někdy řekla, že se z TOHO zblázníme. Že jsme z TOHO na prášky. Že nás z TOHO odvezou. Mně se to stalo. Bohužel. Stalo se mi to na rodičovské dovolené, v tom úžasném období, kdy jsem se starala o dvě malé, krásné a díkybohu zdravé děti. V období, kdy manžel neměl milenku, měl dobrou práci a vlastně nám NIC nechybělo. Jednoho dne jsem se ocitla doslova hubou na podlaze a nebylo cesty jinam než do Bohnic. I tak jsem za to vděčná. Vzala jsem to jako šanci. A mimo jiné napsala knihu.

Ukážka textu z knihy

Klára je dvaatřicetiletá brunetka, manželka Dušana, maminka čtyřletého Tomáška a dvouleté Elenky. Její kamarádkou z dětství je Marina, kamarádkami ze sídliště Dita a Dana. Všechny mají po dvou dětech stejného věku. Někdy Kláře přijde, že už je na rodičovské dovolené nekonečně dlouho, někdy má pocit, že se jí to děsně krátí. Toto je její příběh.

Na balkoně visí další várka prádla, sluníčko praží. V troubě se dopéká třetí plech muffinů a na stole voní nefalšované italské rizoto. Sedí u počítače a hledá, kam s dětmi odpoledne vyrazit. Ti, jimž vymýšlí program,
se šťourají v parmezánu a hází po stole mandarinky z kompotové misky.
„Nechutná vám to?“ Ještě je celkem trpělivá.
Nic, žádná odpověď. Další mandarinka venku.
„Nemáte hlad?“
Rýže na koberci. Smích.
„Elo! Tome!“
Oba si dají jednou do pusy a odejdou k duplu.
„To nemyslíte vážně!“
„My jsme unavený.“
„Umýt pusy, vyčurat a spát!“
Na ten bordel na stole se raději ani nepodívá.
Zalije si kafe, zavolá tátovi, zavolá mámě a pak ještě Marině. Ta má ZASE nemocné děti, takže zítřejší návštěva se ruší. Kláře je z toho smutno, přemýšlí
co s tolika vdolky. Než se děti vzbudí, dva sní, čtyři
dá stranou na snídani a zbytek naskládá do mrazáku.
Už tam skoro nebude místo, uvědomí si. Znovu otevře dvířka a vybere dvě porce koprovky. Uvaří vejce
a brambory, k večeři to bude stačit.
Po skypu domluví s Ditou a Danou procházku na odrážedlech, bábovky s sebou, a jde nakrájet ovoce. Hruška, banán a jedno jablko, všechno na kousky a šup s tím do krabičky. Ještě dvě vidličky, pro Elenu
žlutou, Tomášovi zelenou. Udělat šťávu, připravit vlhčené ubrousky, plínku, mobil, peněženku, pro sebe colu.
Tři hodiny – vyndat z ledničky dva jogurty a jít vzbudit děti.

„Mami, prdí ti telefon!“ Tomova reakce na vibrační zvonění.
„Podáš mi ho, prosím tě?“
„Volá táta?“
„Jo, jo,“ poznává manželovu melodii. Spěšně si utře vlhké ruce a pro mobil dojde sama.
„Ahoj, lásko!“
„Ahoj, ještě jste doma?“
„Jdeme ven v půl.“ Jako každý den, myslí si v duchu.
„Něco nového?“
„Elenku štípla vosa a Tom už umí počítat do deseti!“
„Bezva.“
„U tebe všechno O.K.?“
„Jasně.“
„Večer přijdeš normálně?“
„Asi jo.“
„Na obědě jsi byl?“
„Byl.“
„A co sis dal?“
„Už ani nevím.“
„Hm, večer bude koprovka.“
„Bezva.“
„Tak ahoj.“
„To je všechno?“
„Máš ještě něco?“
„Ne.“
„Tak pa.“
„Pa.“
„Posílám pusu.“
„Já taky.“ Ale to už si nebyla jistá, jestli Dušan odpověděl. Snad ano.
„Tak děti, rychle – boty, helmičky a mažeme, čekají na nás tety!“
Na hřišťátko se plácají už skoro půl hodiny, menším dětem se nechce jet, pořád se zastavují a nastavují ručičky.
„Ne, miláčku, neponesu tě, na to zapomeň!“ říká Dita, zvedne posté motorku a nastaví ji Zorce směr hřiště.
Ta se chvíli vzteká, uraženě nasedá a jede.
„Elenko, nech tam ty kytičky!“ volá Klára také nejméně podesáté na svou dcerku.
„Sašenko, pozor, hovínko!“ pro změnu slyší od Dany.
Máme tohle vůbec zapotřebí? říká si dneska asi potisící.

V koupelně obrovská kaluž, děti po sobě cákají vodními pistolkami, křičí na celý panelák, klíče v zámku
vůbec neslyší. Když jí Dušan houkne za zády: „Ahoj, rodino, táta je doma!“, málem dostane infarkt.
„Ahoj,“ zabručí na něho. Ani neví, proč je nabroušená.
„Stalo se něco?“
„Ne, co by?“
„Tak to jsem rád.“ A všechny tři postupně políbí.
Naskládá nádobí do myčky, zapne ji, Dušan zesílí televizi. Uklidí duplo do krabice, mezitím šlápne bosou nohou na kostičku zapomenutou u lednice. Sykne bolestí a nahlas zakleje.
„Stalo se ti něco?“
„To pitomý lego!“
„Hm.“ A přepne na fotbal.
Zavře krabici, ostatní hračky naháže do druhé, hrnek od čaje odnese do dřezu, Dušanovu lahev od piva do spíže. Vylije kakao po dětech, vytáhne žaluzie v kuchyni, zhasne a jde si vyčistit zuby. Nahá dává manželovi pusu na dobrou noc.
„Dobrou,“ usměje se, plácne ji po zadku a sáhne po novinách.

S Marinou jsme se vdávaly ve stejný rok. Já v červnu, ona v září. Zanedlouho jsme obě porodily první dítě, za dva roky druhé. Syna a dceru. Obě máme manžela Slováka, dokonce ze stejného města a dokonce se stejným křestním jménem. Známe se téměř dvacet let, vždycky jsme si byly hodně blízké a najednou to nejde. Nejde to mně.
Nikomu nedokážu říct, co se mnou je, co se děje. Uklízím, smejčím byt, činčám sebe i děti, usmívám se, snažím se být trpělivá máma, chápavá manželka, poslušná dcera, nekonfliktní sestra, milá sousedka, veselá kamarádka,
co ráda vaří, peče a zve si domů návštěvy. V létě vyšívám vánoční ubrus, objednávám si předplatné časopisu Apetit, kupuju Maminku a Marianne, Sluníčko a Pusíka. Vystřihuju rybičky, veverky a hvězdičky z papíru. Nikdy nezapomenu na žádné narozeniny, svátky, výročí.
A občas piju pivo. Možná se chci utopit.