✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Výhodné ceny ✅ Bezpečný nákup

Příběh nebezpečné lásky Pětačtyřicetiletá hollywoodská scenáristka Dorothy Seymourová se vrací se svým přítelem domů, když vtom jim vběhne přímo před auto mladý, patrně zdrogovaný muž, Lewis Miles. Protože je zraněn a nemá kam jít, vezme ho Dorothy k sobě. Z její strany jde o altruistické gesto bez postranních úmyslů. I když je Miles o hodně mladší než ona, zamiluje se do ní, je to však čistě platonická láska. Ovšem záhy se začnou dít podivné věci. Jakmile se Dorothy s někým pohádá nebo se jí někdo pokouší znepříjemnit život, dotyčný člověk zemře. Je to náhoda? Nebo s tím má zamilovaný mladík něco společného? A pokud ano, jak se má Dorothy zachovat?

Ukážka textu z knihy

Rovná, nelítostná silnice, co vedla po mořském
pobřeží v Santa Monice u Hollywoodu, se táhla pod
koly předoucího Paulova jaguáru. Bylo teplo a vlaho,
vzduch voněl benzinem a nocí. Paul jel stopadesátkou.
Tvářil se přitom roztržitě jako lidé, kteří řídí moc
rychle, na rukou měl dírkované řidičské rukavice jako
velcí řidiči, a ty ruce mě z toho důvodu trochu odpuzovaly.
Jmenuju se Dorothy Seymourová, je mi pětačtyřicet,
rysy mám lehce povadlé, protože jsem toho
dost prožila. Jsem scenáristka – docela úspěšná –
a ještě se hodně líbím mužům, patrně proto, že
i mně se muži líbí. Jsem jednou z těch děsných výjimek, které dělají Hollywoodu hanbu: v pětadvaceti
jsem měla omračující úspěch v intelektuálním fi lmu,
načež jsem za půl roku odjela s jedním levicovým
malířem do Evropy, abych tam vydělané peníze rozfofrovala,
v sedmadvaceti jsem se vrátila do rodného
Hollywoodu jako úplně neznámá osoba bez
dolaru v kapse a navíc s několika procesy na krku.
Jelikož už jsem nebyla solventní, studio procesy
zastavilo a rozhodlo se, že mě najme jako scenáristku
vzhledem k tomu, že mé slavné jméno už nevděčným
davům vůbec nic neříkalo. Přiznávám, že
mě to docela nadchlo, protože fotografové, podpisy
a pocty, zkrátka to všechno mě vždycky unavovalo.
Stala jsem se „Tou, z níž mohlo něco být“ (jméno
hodné indiánského náčelníka). Navíc mám pevné
zdraví a bujnou fantazii – za obojí vděčím svému irskému
pradědečkovi –, a tak jsem nakonec získala
jistou pověst ve velkovýrobně barevných pitominek,
k mému úžasu značně výnosných. Jsem podepsaná
třeba pod spoustou historických fi lmů pro RKB
a ve zlých snech občas vídám Kleopatru, jak se
ke mně blíží s hluboce roztrpčeným výrazem a prohlašuje:
Ne, madam, neřeknu Caesarovi: Staniž se,
vládce mého srdce.
Zatím měl být pro tuto noc vládcem mého srdce
nebo aspoň těla Paul Brett, a já jsem z toho předem
zívala.
Paul Brett je přitom moc pěkný chlap. Zastupuje
zájmy RKB a různých fi rem fi lmového průmyslu.
Je elegantní, příjemný a krásný jako obrázek. Do té
míry, že Pamela Chrisová a Louella Schrimpová, dvě
největší fi lmové vamp naší generace, které už deset
let na plátnech připravují muže o majetek a o srdce,
se do něj postupně zbláznily a po rozchodu se topily
v slzách. Takže Paul má slavnou milostnou minulost.
Ale když jsem se na něj toho večera dívala, viděla
jsem v něm navzdory okolnostem jen sladkého blondýnka.
Navíc čtyřicetiletého blondýnka. Což je deprimující.
Nedá se s tím ale nic dělat, budu se s ním
muset vyspat: po týdnu květinových darů, telefonátů,
narážek a společných večeří musí žena mého věku
ustoupit, aspoň v našich končinách. Den D tedy přišel,
ve dvě v noci jsme se řítili stočtyřicítkou k mému
skromnému příbytku a já jsem snad poprvé v životě
v duchu trpce žehrala na důležitost sexu v chování
jedince. Chtělo se mi spát. Ale spát se mi chtělo už
včera i tři dny předtím, takže teď už jsem na to neměla
právo. Paulovo „Dobrou noc, zlato,“ plné pochopení,
by se nevyhnutelně změnilo na „Dorothy, co se
děje, mně se přece můžete se vším svěřit…“, cítila
jsem to. A tak mě tedy čeká radostná povinnost vyndat
z mrazáku led, najít lahev skotské, podat skleničku
Paulovi s veselým cinkáním ledových kostek
a pak se natáhnout ve svůdné pozici à la Paulette
Goddardová na rozložitou pohovku v obýváku. Paul
ke mně přistoupí, obejme mě a potom mi řekne se
zaníceným a oduševnělým výrazem: „Muselo se to
stát, lásko, oba jsme to cítili.“ No jo, tak to se stane.
Utrápeně jsem vzdychla. Paul v tu chvíli potlačil
výkřik.
V refl ektorech se objevil jakýsi muž a vrhal se přímo
proti našemu autu, vypadal jako šílenec nebo
spíš jako slaměný strašák, jaké jsem viděla ve Francii
na polích. Musím uznat, že ten můj blonďák má
pozoruhodný refl ex. Zabrzdil na místě a složil vůz
pravou stranou do příkopu včetně krásné družky – to
mluvím o sobě. Po podivných vidinách jsem se octla
na zemi a ryla nosem v trávě s kabelkou v ruce:
zvláštní věc, obvykle ji všude zapomínám. (Jaký refl
ex způsobil, že jsem chytila pompadúrku ve chvíli,
kdy jsem mohla mít smrtelnou nehodu, to se nikdy
nedovím.) Jisté je, že jsem zaslechla Paula, jak vyslovuje
mé jméno s lichotivou úzkostí v hlase, takže
mi bylo jasné, že je v pořádku, a zase jsem se značnou
úlevou zavřela oči. Toho cvoka jsme nezachytili,
já jsem neměla ani škrábnutí. Paul rovněž. Takže
s nutnými formalitami, co budeme muset podstoupit,
s nervovým šokem atd… jsem měla slušnou naději,
že půjdu dneska večer do postele sama. Zmírajícím
hlasem jsem zašeptala: „Je to dobré, Paule,“ a pohodlně
se usadila v trávě.
„Díky Bohu!“ zvolal Paul, který si potrpěl na staromódní
romantické výrazy. „Díky Bohu, nic vám není,
drahá. Chvilku jsem si myslel…“ Nevím, co si chvilku
myslel, ale za další chvilku jsme se v pekelném rámusu
v šíleném objetí kutáleli deset metrů od našeho
příkopu. Napůl ohlušená, slepá a lehce podrážděná
jsem se vymanila z jeho náruče a dívala se, jak hoří
jaguár. Jako pochodeň, kvůli Paulovi jsem doufala,
že jako dobře pojištěná pochodeň. Paul se rovněž
vztyčil.
„Panebože, benzin…,“ řekl.
„Může tu ještě něco vybuchnout?“ otázala jsem
se poměrně vtipně.
Vtom jsem si vzpomněla na toho šílence. Možná
v tuhle chvíli hoří i s jaguárem. Vystřelila jsem, přitom
jsem si všimla, že mám roztržené obě punčochy,
a utíkala k silnici. Paul za mnou. Na asfaltu ležel stín,
sice daleko od ohně, ale nehýbal se. Nejdřív jsem
zahlédla jenom tmavé vlasy, které vypadaly v požáru
jako rusé, potom jsem ho bez námahy obrátila a uviděla
obličej muže, který vyhlížel jako chlapec.
Aby bylo jasno. Nikdy jsem neměla ráda, nemám
ráda a ráda mít nebudu velmi mladé muže, koloušky,
jak se jim říká v Evropě. Vždycky mě udivovala jejich
stoupající obliba, mimo jiné i u spousty mých přítelkyň.
Je to skoro freudovský problém. Chlapečkové,
kteří ještě voní mateřským mlékem, se stulí do náruče zralých dam páchnoucích skotskou. A přesto
jsem při pohledu na tu tvář ve světle plamenů, na
mladou a už tak tvrdou a dokonalou tvář měla podivný
pocit. Současně chuť utéct a kolébat ho v náručí.
Nemám žádný mateřský komplex: moje dcera,
kterou zbožňuju, žije v Paříži, je šťastně vdaná a má
spoustu škvrňat, která by mi v létě s velkým potěšením
hodila na krk, když mě napadne, že strávím
měsíc na Riviéře. Díkybohu ovšem málokdy cestuju
sama, a tak se můžu vymluvit na konvence, abych
skryla nedostatek mateřských pudů. Ale zpátky k oné
noci a k Lewisovi, protože ten šílenec, ten hastroš
z pole, ten omdlelý mladík s krásnou tváří se jmenoval
Lewis: chvíli jsem před ním bez hnutí stála a ani
jsem mu nepoložila ruku na srdce, abych se přesvědčila,
jestli žije. Připadalo mi nepodstatné dívat
se, jestli žije, nebo je mrtvý. Určitě je to naprosto nepřípustný
pocit a později toho budu trpce litovat, ale
ne v tom smyslu, jak by si leckdo mohl myslet.
„Kdo je to?“ zeptal se Paul přísně.
Lidé žijící v Hollywoodu mají tuhle obdivuhodnou
mánii: touží znát či poznat všechny. Paulovi teď
bylo nepříjemné, že nemůže oslovit jménem chlapce,
kterého málem přejel uprostřed noci. Netrpělivě
jsem řekla:
„Nejsme na koktejlu, Paule. Myslíte, že je zraněný…?
Ach…!“
Ta hnědá tekutina pod hlavou neznámého a na
jeho rukou byla krev. Poznala jsem to podle toho, jak
byla teplá a lepkavá, odporně hladká. Paul si toho
všiml ve stejném okamžiku jako já:
„Ani jsem se ho nedotkl,“ řekl, „jsem si tím jistý. Při
výbuchu ho patrně zasáhl kousek vozu.“
Zvedl se, měl klidný, pevný hlas. Začala jsem maličko
líp chápat štkaní Louelly Schrimpové.
„Počkejte tady, Dorothy, jdu telefonovat.“
Rychle vyrazil k temným stínům domů opodál.
Zůstala jsem sama na silnici, klečela vedle mladíka,
který možná umíral. Najednou otevřel oči, podíval se
na mě a usmál se.