Hlavní hrdina novely Otec u porodu, „tatínek“, očekává narození prvního dítěte a tak začne tomuto neznámému tvorovi, rybičce rostoucí v „maminčině“ břiše, psát jakési deníkové vzkazy. Popisuje zážitky z práce, vypočítává položky nákupních seznamů, vypráví, co viděl a slyšel v autobuse. Do této známé rutiny však prosakují nové zážitky spojené s očekáváním potomka, sledování jeho vývoje na internetových stránkách a v lékařských ordinacích a s tím spojené nesmělé představy budoucnosti, ale i nejistota z neznáma. Tatínek se totiž sice upřímně snaží, ale rozhodně nepatří mezi dnes tak populární sebevědomé otce, kteří nastupují na rodičovské dovolené, dítě umí uvázat do šátku na pět způsobů, a kdyby mohli, rozhodně by sami kojili. Tatínkovi připadá, že jsou na něj ze všech stran kladena příliš vysoká očekávání, a on si není ani trochu jistý, že je dokáže naplnit.
Miroslav Pech v Otci u porodu opět dosvědčuje svůj výjimečný talent na přesné odposlechnutí a reprodukci jazyka ve všech možných stylových rejstřících, ať už jde o úsporné dialogy, nebo fráze z médií. Záleží tak na každém čtenáři, jestli chce hluboko v textu hledat genderová a sociální témata, nebo se prostě jenom královsky bavit.
