Ve svém románu světoznámý představitel tzv. retrofiction barvitě evokuje život v New Yorku ve třicátých letech tohoto století. Doctorow oživuje vzpomínky na Bronx a Manhattan v době, kdy na ulicích bylo bezpečno a rodiny v těžkých časech držely pospolu. Chlapec jménem Edgar tehdy intenzivně vnímal své okolí, zachytil všechny jeho vůně, zvuky i zvyky, sladkobolné přísliby doby, jež vyvrcholily Světovou výstavou roku 1939.
PŘEKLAD: Libuše Hasenöhrlová-Burianová
(...) Prózy tohoto vnuka ruskožidovských běženců nikdy neustrnuly na kostýmních tricích, vždycky nesly kritický plán a poznání, že to, čím míváme ve zvyku naplňovat obraz "minulosti", je toliko její utkvělá představa. Doctorow ji ovšem nepotřebuje okázale smést se stolu, nýbrž ji zapracovává do textu, neboť všechny iluze, přání i mýlky tehdy koneckonců s lidmi žily. A v tom spočívá jeho výchovná metoda. Přesto Světová výstava vyznívá mezi jeho prózami nejidyličtěji a smutek do ní prosákl jedině proto, že text posloužil také autorově osobní hygieně. Do malůvky Bronxu let třicátých totiž zasunul příběh pozvolné ztráty dětské nevinnosti chlapce Edgara. Nevsadil v něm na jímavou naivitu Saroyanova nebo Aškenázyho typu: mentalitu osmileté postavy vnímá očima vědoucího stárnoucího muže, jenž se rozpomíná na pravidla "starého světa", kdy vrcholil woodyallenovský "čas rádia" a kdy se lidé ještě těšili z techniky a budoucnosti.
Doctorowovým Bronxem vane dávný vítr

Petr Matoušek, MF DNES, 29.11.1999