Elvis by byl první, kdo by se smál šílenému božskému statutu, kterému se těšil po smrti, ale zajisté by se ztotožnil s lidskou potřebou, z níž takové uctívání vychází. Sám takovou potřebu měl. Zpíval a pohyboval se s energií a půvabem, který očarovával. Jeho povahu však charakterizovala i překvapující pasivita, vrozený nedostatek ctižádosti, jehož vinou po prvních bouřlivých letech úspěchu ustrnul.