"V boha nevěřím, ale někdy mi schází", přiznává se na úvod svého jedenáctého románu Julian Barnes. Shrnuje tím vlastní zkušenost někdejšího ateisty a nynějšího agnostika, který si uvědomuje, za jak početný tábor příslušníků sekularizované éry promlouvá, když se před čtenáři zpovídá ze svého strachu z umírání a ze smrti. Jeho nejnovější meditace na téma lidské konečnosti má podobu rozsáhlého románového eseje rozebírajícího téma z hlediska rozumu a pragmatičnosti, ale připouštějícího si i tabuizovanou hrůzu z neznámého. Román je zároveň obřím a famózním rejstříkem lidské zkušenosti se smrtí, jejíž místo v novověkých dějinách hledá a dokládá na příkladech ze sklonku života předních spisovatelů a dalších veřejných činitelů. Není však vskutku žádný důvod k obavám: autor při tom dovede být zábavný i něžný, moudrý i mrazivý, předvádí bytostné frankofilství a účtuje s ostrovními předsudky. Jeho příspěvek o podstatě našeho konce znovu potvrzuje, proč autor patří k nejlepším anglickým stylistům.