✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Výhodné ceny ✅ Bezpečný nákup

Na schodech egyptského muzea v centru Káhiry osloví Tomáse Noronhu neznámá žena. Jmenuje se Ariana Pakravan, pochází z Íránu a u sebe má kopii dosud nezveřejněného dokumentu. Jde o starý spis s podivným titulem a záhadnou básní (v hádance).Nečekaným setkáním začne pro Tomáse vzrušující dobrodružství, díky kterému se zaplete do nukleární krize s Íránem a odhalí nejdůležitější, ale nikdy nezveřejněný objev Alberta Einsteina, objev, který rozkryje to největší ze všech mystérií–vědecký důkaz o existenci Boha.

Ukážka textu z knihy

Chaos na ulici byl nepopsatelně nepříjemný. Špinavý
asfalt přeplněný auty s pomačkanými plechy, hlučnými
náklaďáky a čadícími autobusy, které trhaně popojížděly,
s netrpělivým houkáním a s chraptivým lomozem špatně
seřízených motorů. Teplý vzduch pozdního dopoledne byl
nasáklý kyselým pachem spálené naft y a nad sešlými budovami
visel mastný smog. V oné podívané na prastaré město,
sna žící se dopracovat budoucnosti tím nejhorším možným
způsobem modernosti, bylo něco úpadkového.
Hnědovlasý muž s průzračnýma zelenýma očima zůstal stát
na schodišti muzea. Váhal, kterým směrem se má dát, a zvažoval
jednotlivé možnosti. Před ním se rozkládal veliký kruhový
objezd Midan Tahrir, za kterým se to hemžilo kavárnami.
Potíž byla v tom, že náměstí představovalo epicentrum onoho
dopravního zmatku, hlavní scénu pojízdného šrotu, který
se před ním kupil. Na to, že by tam šel, neměl ani pomyšlení.
Podíval se vlevo. Další možnost byla pustit se po Quasr El-
-Nil a zajít ke Groopimu na pár kousků cukroví a na čaj; na to
však měl příliš velký hlad, a jeho chuť k jídlu by neuspokojily
pouhé zákusky. Třetí možnost byla zahnout doprava a jít po
nábřežní třídě El-Nil, kde se tyčil honosný hotel, s nejlepšími
restauracemi a s nádherným výhledem na řeku a na pyramidy.
„Vy jste v Káhiře poprvé?“
Muž se zelenýma očima se ohlédl a hledal ženský hlas,
který se ho ptal.
„Co prosím?“
„Vy jste v Káhiře poprvé?“
Přistoupila k němu vysoká žena s dlouhými černými vla sy;
vyšla z muzea a na tváři jí pohrával uhrančivý úsměv. Měla
zvláštní nažloutle hnědé oči, silné a smyslné rty, nalíčené šarlatovou
rtěnkou, nenápadné náušnice s rubíny a šedý přiléhavý
kostým; vysoké černé podpatky zdůrazňovaly její dokonalé
křivky a dlouhé nohy modelky.
Exotická kráska.
„Ehm… ne,“ vykoktal muž. „Byl jsem tu už mnohokrát.“
Žena natáhla ruku.
„Těší mě,“ usmála se. „Jmenuji se Ariana. Ariana Pakravanová.“
„Jak se máte?“
Stiskli si ruce a Ariana se potichu zasmála.
„A vaše jméno mi neřeknete?“
„Ach ano, promiňte. Jmenuji se Tomás. Tomás Noronha.“
„Jak se máte, Th omasi?“
„Tomási,“ opravil ji. „Přízvuk je na a. Tomás.“
„Tomás,“ opakovala po něm ve snaze napodobit jeho výslovnost.
„Ano, tak. Arabům vždycky dělá potíže vyslovit moje jméno
správně.“
„Hmm… a kdo vám řekl, že jsem Arabka?“
„A nejste?“
„Náhodou ne. Jsem Íránka.“
„Ach tak,“ zasmál se. „Nevěděl jsem, že Íránky jsou tak
hezké.“
Arianina tvář se rozzářila nádherným úsměvem.
„Vidím, že jste lichotník.“
Tomás se začervenal.
„Promiňte, to mi jen tak uklouzlo.“
„Z toho si nedělejte hlavu. Už Marco Polo říkal, že nejhezčí
ženy na světě jsou Íránky.“ Svůdně zamrkala. „A kromě
toho, každá žena si ráda poslechne hezkou lichotku, že ano?“
Historik si zkoumavě prohlédl její přiléhavý kostým.
„Ale vy jste úplně moderní. Na to, že jste z Íránu, ze země
ajatolláhů, je to až překvapující.“
„Já… ehm… jsem zvláštní případ.“ Zahleděla se na zmatek
na Midan Tahrir. „Poslechněte, nemáte hlad?“
„Hlad? Ani se neptejte, dokázal bych sníst celého vola!“
„Tak pojďte se mnou, zavedu vás ochutnat místní speciality.“

Taxík zamířil do islámské Káhiry, do východní části města.
Jak auto projíždělo egyptskou metropolí, široké třídy Dolního
města postupně vystřídalo rušné bludiště úzkých uliček,
kypících životem; bylo vidět žebřiňáky a osly, chodce
oblečené v galábíjích, pouliční prodavače, kola, lidi mávající
papyrusy, kiosky s taamíjou, krámky s mosazí, mědí, kůžemi,
koberci, látkami a čerstvě vyrobenými starožitnostmi, terasy
se zákazníky, kouřícími šíši, a ve vzduchu se vznášela pronikavá
vůně smaženého jídla, šafránu, kurkumy a kajenského
pepře.
Taxík je vyložil u dveří restaurace na Midan Hussejn, malém
náměstíčku s parčíkem ve stínu štíhlého minaretu.
„Tohle je nejvýznamnější mešita ve městě, nejposvátnější
místo v Káhiře,“ vysvětlila mu Íránka a ukázala na budovu na
protější straně ulice. „Je to mešita Sajída al-Hussejna.“
Tomás si svatyni obdivně prohlédl.
„Ano? A co je na ní tak důležitého?“
„Prý je tam jedna z nejposvátnějších islámských relikvií,
hlava al-Hussejna.“
„A kdo to byl?“
„Al-Hussejn?“ podivila se Ariana. „Vy nevíte, kdo byl
al-Hussejn? Můj ty Bože, byl to… byl to vnuk proroka Mohameda.
Al-Hussejnem se počíná velký rozkol islámského světa.
Islám se totiž dělí na sunnity a následovníky al-Hussejna,
šíity, a ta relikvie je velice důležitá pro šíity.“
„A vy? Co jste vy?“
„Já jsem Íránka.“
„Ale jste šíitka nebo sunnitka?“
„Milý příteli, v Íránu jsme skoro všichni šíité.“
„Proto je pro vás tahle mešita velice důležitá.“
„Ano. Když jsem v Káhiře, chodím se sem každý pátek
modlit. Já a tisíce dalších věřících, samozřejmě.“
Tomás si pečlivě prohlédl průčelí.
„Rád bych se podíval dovnitř.“
„To nemůžete.“
„Ne? A proč?“
„Ta mešita je tak posvátná, že dovnitř smí jedině muslimové.
Nevěřící musí zůstat u dveří.“
„Dobrá, dobrá,“ prohlásil zklamaně Tomás. „A kdo vám
řekl, že jsem nevěřící?“
Ariana se na něj úkosem podívala, nejistá, jak to myslí.
„A nejste?“
Tomás se rozesmál.
„Jsem, jsem,“ potvrdil ještě se smíchem. „Velice nevěřící.“
Mávl rukou ke dveřím restaurace. „Pojďme se radši najíst, co
říkáte?“

Abú Hussejn působil západnějším dojmem než většina
egyptských restaurací. Na všech stolech byly běloskvoucí
ubrusy a – což v tomhle městě bylo důležité – klimatizace
běžela naplno, a tak byl v restauraci příjemný chládek.
Posadili se k oknu, odkud jasně viděli mešitu na protější
straně náměstí, a Ariana kývla na číšníka.
„Ja nadil!“ zavolala.
Přistoupil k nim bíle oblečený muž.
„Nam?“
„Qa imatu taqam, min fadlik?“
„Nam.“
Muž se vzdálil a Tomás se naklonil přes stůl.
„Mluvíte arabsky, že?“
„Ovšem.“
„To se přece iránštině nepodobá...“
„Perština a arabština jsou zcela rozdílné jazyky, i když používají
stejnou psanou abecedu a některá slova jsme z arabštiny
přejali.“
Tomás se zatvářil rozpačitě.
„Ach tak,“ přikývl. „A co jste mu řekla?“
„Nic zvláštního. Požádala jsem, aby nám přinesl jídelníček,
nic víc.“
Muž se za okamžik vrátil se dvěma jídelními lístky v ruce
a každému z hostů dal jeden. Tomás si ho prohlédl a zakroutil
hlavou.
„Ničemu z toho nerozumím.“
Ariana se na něj podívala přes svůj jídelní lístek.
„Co chcete jíst?“
„Objednejte vy. Svěřím se do vašich rukou.“
„Jste si tím jistý?“
„Naprosto.“
Íránka si prohlédla nabízená jídla, znovu zavolala číšní ka
a objednala jim. Zaváhala jen u nápojů a musela se s Tomásem
poradit.
„Co si dáte k pití?“
„Co já vím. Co tady mají?“
„Kávu, čaj, nebo radši něco tvrdšího?“
„Tady se smí pít alkohol?“
„V Egyptě? Ovšem že smí. To jste nevěděl?“
„Ale věděl. Měl jsem na mysli tenhle podnik, tady uprostřed
islámské Káhiry, vedle nejposvátnější mešity ve městě.
V téhle oblasti je alkohol povolený?“
„To není problém.“
„Dobrá. A co můžeme dostat?“
Ariana se zeptala číšníka a přeložila odpověď.
„Mají pivo a egyptské víno.“
„Egyptské víno? Neříkejte, nevěděl jsem, že pěstují víno.
Tak to vyzkouším.“
Íránka doplnila objednávku a číšník odešel.
Vzduch roztrhl pronikavý hlas, laděný v zádumčivé tónině;
byl to muezzin, který shora z velkého minaretu pronášel
adhan, svolávaje věřící k modlitbě. Melodický a vlnivý zpěv
„Alláh u akbar“ se dlouze rozléhal nad městem a Ariana se
oknem dívala na zástup, který se hrnul k mešitě.
„Chcete se jít pomodlit?“ zeptal se jí.
„Ne, teď ne.“
Tomás si nabral trochu čalamády, kterou jim přinesli jako
chuťovku před jídlem.
„Doufám, že mi z toho jídla nebude špatně,“ řekl a nedůvěřivě
si prohlížel nakládanou okurku.
„A proč?“
„Když jsem předevčírem přijel, byl jsem se najíst v hotelové
restauraci a pak jsem dostal průjem.“
„Ano, to se vašim choulostivým evropským vnitřnostem
občas stává. Musíte si dávat pozor na to, co jíte.“
„Jak to myslíte, dávat pozor?“
„Například se vyhýbejte salátům a ovoci, které se loupá.“
Ukázala na okurku nabodnutou na párátku, které měl Tomás
mezi prsty. „Po čalamádě se nikomu neudělá špatně, můžete
jí sníst, kolik chcete. Ale pijte jen minerální vodu, tu prodávají
v lahvích všude. A nechoďte do laciných hostinců, těch,
kde po stole lezou švábi. Když do některého půjdete, riskujete.“
Tomás si ukousl z okurky.
„Ale já dostal průjem z jídla v hotelové restauraci. Co si
o tom myslíte?“
„Dokonce i drahé restaurace mohou mít problémy, člověk
nikdy neví.“
Číšník se objevil s obrovským podnosem plným barevných
jídel; složil je na stůl a zamířil pryč s tím, že jde pro
pití. Tomás si prohlédl to množství rozmanitých pokrmů
a poškrábal se na bradě.
„Co je to?“
Ariana ukázala na jeden talířek, kde bylo něco červeného
a žlutého.
„Tohle je košari, typické egyptské jídlo. Dělá se z těstovin,
rýže, čočky a rajské omáčky, všechno posypané smaženou
cibulkou. Jestli chcete, můžete si přidat pálivou omáčku.“
„A ty ostatní?“
Ariana ukazovala na jedno jídlo po druhém.
„Tyhle paštičky jsou taamíja.“ Hledala vhodné slovo. „Dělají
se z bobů.“ Vzala si kus plochého chleba. „Tohle je baladi.
Můžete si na něj namazat hummus v oleji, babaghanúš nebo
fuul.“
„A co to je?“
„Hummus je… to je omáčka z cizrny. Fuul je kaše z bobů
s bylinkami a s olejem a ta druhá je omáčka z lilků a z tahini.
Ochutnejte, je dobrá.“

Šifra samotného Boha

Na schodech egyptského muzea v centru Káhiry osloví Tomáse Noronhu neznámá žena. Jmenuje se Ariana Pakravan, pochází z Íránu...

Viac o knihe Šifra samotného Boha (José Rodrigues dos Santos)

Ukážka textu z knihy

Ďalšie z kategórie Knižné trilery

Zaradené v kategóriách