Výkřik právě narozeného dítěte. Jediná pravda tohoto světa. Ne každý má děti. Ale každý byl dítětem. Společný prožitek dětství nás spojuje pevněji než cokoliv jiného vyjma lásky. Nadsadíme jen nepatrně, když prozradíme, že se v této knize sešlo sto čtyřicet básníků a básnířek, aby se všichni společně vydali na cestu kolem světa dětství ve čtyřech stech básních. Je to moc, nebo málo? Těžko odpovědět, nicméně příběh, který ony básně vyprávějí, je celistvý. Nikoli nutně kusá výpověď generace, skupiny, autorů z jednoho regionu… Pravdivý příběh bez konce. A pravdivost neváhal básník Vladimír Holan ztotožnit s peklem. Růžová idylka se nekoná. Nepofoukané kolínko bolí dlouho. Slzy smíchu a slzy pláče jsou navlas stejné. Život naštěstí umí také šťastné začátky a dobré konce. Radost někdy zavádí hůř než bludný kořen. Smutek nás nutí přemýšlet co dál. Když sami, tak milováni. Aspoň samotnou samotou. Tu a tam vzhůru nohama, horempádem, cikcak běží přítomný básnický příběh dětí psaný dospělými pro dospělé. Ve svém zpomalení a zrychlení se podobá filmovému pásu. Strženi jeho vám všem tak trochu povědomým dějem, jeho gradací, peripetiemi i meandry útěchy začnete vnímat osobnosti jednotlivých autorů jaksi až ve druhém plánu. Skoro jako by se jednotliví básníci, známí i (prozatím) méně známí, po starodávném způsobu sdružili v "tovaryšstvo básnické" a věrni skromné anonymitě tohoto pojmenování srdcem společným a nerozdílným stvořili jediný příběh. Ze všech stran si jej pročítejte, šeptejte si jej jak tajné zaklínadlo. Nejlépe se vám bude číst, když zůstanete sami doma, pod duchnou a při baterce, co svítí jako za dušičky. A kdo první dočte, ať jej zkusí po svém dopovědět.
Kniha obsahuje též na čtyřicet fotografií Jindřicha Štreita.
