Jedinečná osobitost Liliovy poezie, navenek sonorně jednotvárná, zevnitř neobyčejně členitá, spočívá zejména v jejím jazyce, ve zvláštní syntaxi vyjadřující "nespojitou spojitost" evokovaných dějů a roměnu skupenství i všemožné stavy "mezi", obsahuje i bohatý rejstřík novotvarů. Texty odkazují ke skutečným, tj. "duchovým" substrátům skutečnosti, skrytým pod jevovou stránkou nazíranou našimi smysly.
