Klasické modely vývoje softwaru z konce 20. století, snažící se i na něj napasovat představu „sériového výrobku“ kladoucí důraz na podrobné specifikace, rozsáhlé dokumentace, robustní návrh a propracovanou architekturu, již přestaly stačit požadavkům na rychlost vývoje. Zákazníci požadují extrémní rychlost, nehodlají se však vzdát vysoké kvality ani šíře zadání (co nejvíce funkcí!). Lze vůbec při daných zdrojích a možnostech skloubit šílenou rychlost vývoje s kvalitním návrhem?
Začátkem třetího tisíciletí se nutně začínají prosazovat metodologie umožňující co nejrychlejší vývoj softwaru, jeho průběžnou údržbu a reakci na měnící se podmínky a zadání. Tyto metodologie se nazývají agilní a vycházejí z poznání, že jedinou cestou, jak prověřit správnost navrženého systému, je co nejrychleji ho vyvinout, předložit zákazníkovi a na základě zpětné vazby pak upravovat.
Kniha zkušeného autora Václava Kadlece srovnává stále přežívající a pro určité typy projektů vhodný tradiční postup (tzv. „vodopád“) s poněkud důmyslnějšími metodami (spirála, Rational Unified Process – RUP) a především novou kategorií tzv. agilních metodik, jejichž nejznámějším zástupcem je často diskutované Extrémní programování, ale také SCRUM, Lean Development, Test Driven Development, Crystal, Adaptive Software Development a další.
Autor se k celé problematice staví bez jakýchkoli předsudků a nestraní žádné z představovaných metodik. Informace a otázky uvedené v knize by vás však měly přinutit zamyslet se nad efektivitou vývojového procesu ve vašem vývojovém týmu a motivovat vývojáře, jejich manažery a šéfy projektů hledat zdroje zdržení, neekonomičnosti a neefektivity ve vývojových procesech, jichž se sami účastní.
