O tragédii Romů a Sinti za druhé světové války se nikdy a nikde příliš nemluvilo. Byli přitom vražděni po desítkách, stovkách, tisících. Na krajích masových hrobů, v koncentračních táborech, při cestách, puškami, kladivy nebo plynem. Mlčelo se o nich, protože dlouhá léta byly a jsou na společenském okraji. Přežili, ale každý z nich má svou paměť a jizvu jako důkaz. Dnes, když se náš svět opět fašizuje, jsou jedněmi z posledních svědků holocaustu. Žijí s dírou v hlavě jako s pečetí, znamením z minulosti.