Polsko, 1944. Vlak zpomalil a nakonec se s ohlušujícím skřípěním brzd zastavil. Nedá se popsat, jak strašná byla naše cesta, ale v tomto vagonu nikdo nezahynul. Na jejím konci všech 84 lidí nervózně čekalo, kdy se otevřou dveře.
Šestnáctiletá židovská dívka cestovala ve vlaku spolu se svou rodinou do neznáma. Netušili, že na nástupišti v Osvětimi spolu stráví poslední společné chvíle. Matku a malé bratry poslali rovnou k smrti, otce přidělili k Sonderkommandu a několik měsíců vytahoval z plynových komor mrtvá těla vězňů předtím, než i jeho popravili. Sara přežila.
Tento příběh je výpovědí Sary Leibovitsové o skutečných událostech, neuvěřitelné bolesti a útrapách, které přežila během svého pobytu v táboře smrti. Přesto byla po celou dobu věrná rodinným hodnotám – odvaze, víře a laskavosti k ostatním. Příběh napsala její dcera Eti, která po sedmdesáti letech odhaluje zděděné trauma druhé generace a uzavírá tím příběh člověka, který přežil holocaust.