Děj posledního románu rakouského modernisty Hermanna Brocha (1886–1951), koncipovaného netradičně jako soubor jedenácti vyprávění, z nichž řada byla v různém časovém odstupu uveřejněna časopisecky během autorova života, zobrazuje v rozpětí dvaceti let život a společnost předhitlerovského Německa. Žádná z románových postav se sice aktivně neúčastní politického života, a tudíž není přímo odpovědná za vzestup nacistické ideologie, přesto to byli právě tito „nevinní“, kteří jí svou úzkoprsostí a lhostejností poskytli živnou půdu. Podobně jako ve své románové prvotině Náměsíčníci (1932) tak Broch znovu podniká sondu do duše maloměšťáka, aby v ní odhalil podstatu a předpoklady nehumánnosti moderního člověka. Současně však jde ještě dál; svou komplexností a složitě propracovanou symbolikou, jež v mnohém připomíná jeho předchozí román Smrt Vergilova (1945), otevírá toto veskrze filosoficky laděné dílo rovněž otázku (ne)existence platónské ideje a s tím spojené krize hodnot moderní společnosti.
