Proti okolním stráním, uprostřed mělkého údolíčka Vydry, se vypíná vížka dvorce, a když přátelé vystoupí, zazní zrovna zvonec, jak jej kdosi rozhoupal jen tak, pro radost z krásy místa i dne. „Jaká to krása,“ povzdychne jeden z přátel. Ale vedle něho se ozve: „Jaká krása! Ňáký stavení, no. A co dál?“ „Dál už nic, jenom to, že nemáš chodit po tomhle krásném světě se zavřenýma očima!“
