Básně Jiřího Brůny jsou psané volným veršem a ztišeně vypovídají o nás a našem světě.
Přemýšlíme a domýšlíme souvislosti. Zastavujeme se a sníme.
Verše nás ukolébávají i burcují, ale přes krásná slova i jímavé metafory nedohlédneme vždy tajemství básníkova poselství.
Jednotlivé strofy nás unášejí do známých končin domova, lásky a přírody.
Autor však v Ozvěně oslavuje především ženu.
Ženu v mnoha podobách, ženu v mnoha rolích.
Její něhu a její tajemnost. Neuchopitelnost.
Básník je v čase stále více těmito projevy ženství překvapen a zasažen.
S jeho typickou plachostí, snad i bojácností, ale i mužskou zvědavostí, chodí mezi námi a pozoruje nás.
A své pocity z působení těchto neviditelných sil nám předává písemně.