Chybí-li románu Jiřího Pilouse něco, pak je to laskavá shovívavost vůči normalizačnímu hnoji. Zbabělost je zde zbabělostí, trapnost trapností, nechutnost nechutností, zmrd zmrdem, televizní zločinec televizním zločincem. Dějiny prosakují z druhého plánu skrze optiku subjektivních zážitků, podaných se sarkasmem, sebeironií, smyslem pro gagy a absurditu, často formou parafrází a mystifikací. Vypravěč sleduje linii několika osudů včetně svého a prokládá ji epizodickými fragmenty. Malé je zde velkým a velké malým, vnímáno očima školáčka, gymnazisty, vysokoškoláka a dospělého na prahu kariéry, který namočil nohu do všeho, ale nikdy ne tak docela. Stokrát se lze zasmát a stokrát zaplakat. . .