Sbírka veršů současné autorky je podobenstvím o lidském bytí, o hledání identity v dnešní rozporuplné době.. Básnickou kompozici Barbory Camillové lze považovat i za dramatickou zkratku, v níž se pozornost soustředí na nalezení schopnosti obrody lidské duše, což je v čase odcizení a bezskrupulóznosti až příliš obtížné. "Hledám člověka / lidí spousta, / však žáden člověk", konstatuje básnířka. V tom povzdechu je zakomponována i absence vnitřního, citově bohatého světa, která vede k lhostejnosti, ke ztrátě individuality či k nevnímání krásy. Svět bez humanity ztrácí svou podstatu a "peklo sestoupilo na zem". Jen málokdo si uvědomí, jak zvláštním a nedoceněným darem je život a snad i proto "doba dospěje k technické izolaci duše".