Verše Davida Molnára mají nezaměnitelný styl, který on sám nazývá pop-modernou: Postbukowská poetika tu slouží jako prostor pro šaškování s jazykem, ale i pro intimní vhledy a krásnou ornamentiku. Vážná literatura je Molnárem vystavěna v chytlavém brakovém nálevu, bez toho, aby ztratila své ostré hrany (a smysl pro humor). Jde o podobný krok, jako učinily britské rockové kapely s americkou hudbou, podobný krok, jaký učinil Tarantino s hollywoodskýmibéčky, je to krok, na který je v poezii nejvyšší čas.